Dnes jsem se odhodlal k radikálnímu kroku. Sdružil jsem všechny svoje blogy na jedno místo, protože to bude jednodušší obstarávat a navíc je potřeba žít v integritě :-) tj. být pořád tím samým člověkem v různých životních rolích. Každý můj blog pokrýval jednu z těchto rolí, ale mlčel o tom zbytku a to mi přišlo něco jako klamavá reklama. V době štítků se dá krásně vyfiltrovat to, co koho zrovna zajímá…
Dalším podnětem bylo, že jsem svůj facebook zásobil takovou hromadou odkazů na různé novinové články až už to bylo pro některé přátele moc… Napadlo mě tedy, že bych mohl místo toho třeba jednou za týden udělat takové osobní shrnutí toho, co se mi líbilo, nad čím je potřeba se zamyslet atd. No a už se mi nechtěl zakládat ještě politický blog a tak jsem všechno hodil na jedno místo.
Doufám, že tato změna bude k lepšímu…
Začátek letošního školního roku se (aspoň, co se počtu svateb týká) opravdu vyvedl. Během jednoho měsíce se bralo celkem 9 našich známých a kamarádů. Není tam opravdu chyba v čísle, ale jedna naše známá si brala pro nás úplně neznámého člověka…
Nu a jelikož dvoje svatby byly ve stejný den, tak jsme nakonec viděli jen tři dvojice, jak si řekly své ano. Ale i to bylo stačilo. Na dvou z těch všech svatebních obřadů jsem měl dokonce tu výsadu hrát a byl jsem opravdu velice poctěn, že jsem dostal důvěru od snoubenců / novomanželů, abych jim s dalšími lidmi zahrál k jejich odvážnému počinu.
Když je možnost, tak se vydáme do Luhačovic, kde máme malé rodinné zázemí. O prodlouženém víkendu (24.-28.9.) jsme tam také byli jako celá rodina a snažili jsme si trochu odpočinout od všeho shonu, který v Brně máme. Děti se začaly konečně více sbližovat :-) a auta taky.
Dnes jsme vyrazili na malý výlet vlakem a po nohou. Jeli jsme do Bílovic nad Svitavou a potom jsme se vydali pěšky směrem do Obřan. Jelikož se jednalo o vzdálenost několika kilometrů, kterou bylo nutno ujít pěšky, tak jsem si do šátku vzal Stellu já a Míša měla na Štěpána připravenou Manducu. Budili jsme celou cestu na nádraží a potom i ve vlaku pozdvižení, ale na to už jsme si coby nosící rodina zvykli :-).
Znáte ten pocit, když víte, kde jste zaparkovali auto, ale nemůžete ho tam najít? Tak jsem se cítil dnes navečer, když jsem se vracel z práce. Zachoval jsem si chladnou hlavu a zavolal jsem 156, kde mi laskavě sdělili, že auto bylo odtaženo a ne ukradeno.
Vzal jsem si na pomoc švagra a nějaké drobné a vyrazili jsme si auto vyzvednout. Na místě mi ukázali policejní záznam před tím, než auto odtáhli. Nestačil jsem se divit. Stál jsem sice kousek v křižovatce (asi 30cm před koncem oblouku), ale důvod k odtahu byl ten, že jsem bránil v průjezdnosti křižovatkou. To, že na druhé straně vozovky stálo v zákazu zastavení auto je asi nepodstatné. Read More
Žijeme v době, kdy je pro mnohé lidi vcelku normální plýtvat. Někde to berou ale i tak, že to je potřebné a že to vlastně povzbuzuje ekonomiku, protože to vede k vyšší spotřebě, která se projeví tím, že ekonomika bude růst.
Mě osobně se plýtvání (jakékoliv) nelíbí a už vůbec ne, pokud se jedná o plýtvání veřejnými prostředky. Jak to předvádí např. v současnosti brněnský magistrát. Read More
Nevím, jestli stále platí dávné heslo “chléb a hry”, které si oblíbili staří Římané a používali ho doslova, když chtěli utišit nepokoje, které se Římem čas od času šířily mezi otroky a chudinou. Myšlenka zatím skrytá je taková, že na toho, kdo mi dá najíst a pobaví mě, nevztáhnu ruku a budu ho mít rád, i když jídlo bude chudé a zábava krvavá… Read More
Zrovna jsme několik hodin seděli se švagry a švagrovými a povídali o životě. Děje se kolem toho spoustu, tak je pořád o čem mluvit – děti, práce, církev…
Je to vždycky skvělý čas, který mám strašně rád, protože ho trávím s lidmi, se kterými si rozumím a které mám rád. Úžasné na tom je i to, že můžeme bydlet všichni v jednom domě. Když je třeba tak si pohlídáme děti nebo psa, nebo si jdeme nakoupit, když někdo z nás nemůže.
Rodina je velice důležitá a já jsem dostal do života velkou a úžasnou rodinu, kterou si vůbec nezasloužím. Jsem za ni vděčný a doufám, že i naše děti si budou tak rozumět, jako si rozumíme my… Opravdu jim to přeju…