Minulý pátek (23.9.2011) ráno jsem se po cestě do práce stavil na kus řeči za výbornou spisovatelkou a mojí dobrou známou Hankou Pinknerovou. Řešili jsme krátce nějaké moje osobní věci a ona v té souvislosti mluvila o jedné knize, kterou zrovna četla a která by mohla do té mojí situace vnést novou perspektivu. Kniha, o které byla řeč, se jmenuje “Přibližte se k Bohu…”.
Kdysi dávno jsem psal o integritě života a blogu (článek najdete zde). Na celkové integritě mého života se nic nemění, ale přeci jenom si myslím, že bude lepší, když integritu mého hlavního blogu trochu poruším a vyčlením z něj dvě samostatné oblasti:
Oba tyto blogy jsou ve fázi rozjezdu, ale už jsou plně funkční, jen se časem změní jejich design. Pokud se Vám tedy bude zdát, že tu něco chybí, tak to s největší pravděpodobností znamená, že se daný post přestěhoval na jeden z těchto nových blogů.
I zde na “TímDruhým” chystám menší změny, ale hlavní náplň bude stále stejná. Budu mluvit o životě v souvislostech tak, jak jste zvyklí :-). Do té doby mi zachovejte přízeň a těším se s Vámi na viděnou.
V Ludkovicích se na souřadnicích – 49.11112, 17.72600 – nachází nedostavěný most Baťovy dálnice. Takhle to vypadá.
Dnes jsem vezl auto do servisu na reklamační opravu zrezlého víka od kufru. Jelikož mě pak čekala cesta městskou hromadnou dopravou do práce, tak jsem se na cestu vybavil knihou. Vzal jsem si knihu od Kevina Lemana “Na otci záleží“, která je věnována problematice vztahu otce a dcery. Jelikož naše dcera Stella oslavila minulý čtvrtek své první narozeniny, tak jsem si řekl, že už je nejvyšší čas si tu knihu konečně přečíst. Je nutné, abych se vzdělal v tomto směru, jelikož toho o výchově děvčat vím velice málo, protože jsem výchovu dcery nemohl zažít ani v naší rodině u sourozenců, protože mám “jen” skvělého bratra.
Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že v souvislosti s utrpením nebo nějakou nespravedlností si mnohem více stěžují lidé, kterých se daná věc osobně netýká. Také je to častým argumentem, proč lidé nechtějí věřit v Boha tak, jak Ho představuje křesťanství, protože: “Na světě je přece tolik utrpení, že kdyby byl Bůh opravdu spravedlivý a všemocný, tak by to jistě ukončil.“
Když si ale poslechnu příběhy lidí, kteří prožili těžké utrpení, tak mi přijde, že si tolik nestěžují, jako ti, kteří jsou tak nějak “v pohodě”. Nebo by aspoň měli být. Vůbec to nechápu, ale je to tak.
Myslím, že to je tím, že Ti, kteří prošli utrpením nebo nějakými těžkostmi, si jsou vědomi křehkosti života a jsou vděčni za to, co mají, jelikož prožili, že věci v životě nejsou vůbec samozřejmé. Netýká se to jen lidí věřících, ale i nevěřících. Když totiž najdu opravdovou hodnotu něčeho, co jsem dřív považoval za samozřejmost, tak mi je jedno, čemu jsem věřil, nebo nevěřil před tím. Mám totiž hmatatelný důkaz, který mi pomáhá dál. Víra to už může jen umocnit a posílit a zasadit do správného kontextu.
Nebo se pletu? Jak to vidíte Vy?