Máme za sebou druhou adventní neděli a já jsem si řekl, že bych se zkusil vrátit k psaní blogu. Už jsem to docela dlouho nedělal…
Uvědomil jsem si, že by mi mohlo pomoct si občas pár myšlenek zaznamenat a sdílet s dalšími lidmi, kteří by mohli být ve stejné situaci, jako jsem já…
Jsem otec tří dětí – dvě už jsou v teenagerovském věku. Jsem architekt a spolumajitel rostoucí projekční kanceláře. Začal jsem trochu sportovat. A do toho jsem vedoucím malého křesťanského společenství Na Cestě.
No a to, co se mi v poslední době honí hlavou je to, jak zvládnout všechny tyto role tak, abych se z toho nezbláznil ani já a ani moje rodina. A zároveň, aby se dařilo rozvíjet a budovat firmu a mít vizi a směr pro společenství věřících.
Ono totiž tu trojjedinou roli není zrovna jednoduché zvládat. Zvlášť když vedení církve děláte dobrovolně ve svém volném čase a není Vám jedno, jak to všechno dopadne.
Jak dopadnou děti a rodina. Jak dopadnou projekty ve firmě. Jak dopadnou lidé ve společenství…
No a o tom, nad čím dumám, co se mi daří a co ne občas něco napíšu. A třeba najdu lidi v podobné situaci, protože abych byl upřímný – neznám skoro nikoho takového…
Dnes večer jsem se rozhodl, že dětem přečtu příběh o ukamenování Štěpána. Na základě toho se pak rozvinula následující debata:
Štěpán: Proč jste mi dali jméno Štěpán?
Míša: Tobě se nelíbí?
Štěpán: Ne!
Já: A jak by seš chtěl jmenovat?
Štěpán: Karel!!!
Následovala neskutečná salva smíchu od Štěpána, který zase jednou zabodoval a udělal dobrý vtip. Povedl se mu.
Je to už o něco více než dva měsíce od chvíle, kdy jsem dostal výpověď. Dnes jsem se vrátil později než jsem chtěl, jelikož jsem se naplno zapojil ve svém novém působišti. Věci se totiž od chvíle, kdy si mě na krátký rozhovor na konci února zavolal šéf inženýringu (aby mi sdělil, že jsem ve firmě nadbytečný), zajímavým způsobem vyvinuly a jsem rád, že jsem jimi mohl projít. Rád bych se s Vámi o to podělil.
Moje žena byla v sobotu dopoledne pryč a tak jsem se rozhodl, že udělám zeleninové rizoto, jelikož se mi zdálo, že by to mohlo být snadné. Řekl jsem si ale, že zkusím najít nějaký konkrétní recept, abych nedělal jen vařenou rýži se zeleninou. Našel jsem jeden vcelku dobře použitelný recept v biokuchařce Hanky Zemanové na straně 96.
Tento rozhovor vznikl, když jsem se se Štěpánem vracel od mých rodičů, kteří ho přes víkend hlídali…
já: Štěpáne těšíš se domů?
Štěpán: Ano.
já: Těšíš se na maminku?
Štěpán: Ano.
já: Těšíš se na Stellu?
Štěpán: Ne.
já: Jak to, proč se na ni netěšíš?
Štěpán: No, protože mi pořád boří vláčky!
já: Vždyť je to ale Tvoje sestra.
Špěpán: Ne, Stella není moje sestra.
Já: Ale je.
Štěpán: Nene, maminka je moje sestra.
Já: Aha a čí je tedy Stella sestra?
Štěpán: Tvoje. Maminka je moje sestra a Stella je Tvoje…
Štěpán má tedy jasno v tom, že zlobivé děti patří tatínkovi, na čemž jsme se kdysi dávno s mojí ženou domluvili… jak kruté :-)
V kavárně Café 99 jsme se ženou trávili strašně moc času v době, kdy jsme spolu ještě chodili, protože bydlela nedaleko místa, kde Café 99 je. Když jsme se vzali a přestěhovali do našeho stávajícího bydliště, tak už jsme tam tak často nezavítali. V Brně od té doby totiž vyrostlo mnoho dalších skvělých kaváren, které jsou mnohem blíž.
Teď jsme ale tuto kavárna tak trochu znovuobjevili díky naší kamarádce, která tam teď pracuje. Dnes jsme si udělali vycházku, když nám děti hlídali babička s dědou, a tak trochu si časy našeho randění připomněli. Kávu mají stále skvělou, servis je na té nejvyšší úrovni, je tam stále tak útulno jako před lety a obsluha je stále milá jako málokde v Brně.
Takže když budete mít cestu po Úvoze, tak tam mrkněte a pozdravujte Mášu ;-)
Jedno kázání, které jsem nedávno slyšel, mě docela dostalo. Bylo o známých mužích víry, kteří sloužili jako misionáři a nebo byli velice známými kazateli, a o jejich manželstvích. Někteří z nich měli výborná manželství – třeba Charles Spurgeon, Martin Luther (ten se k němu postupem času dopracoval) a nebo Charles Wesley. Někteří z nich ale obětovali svoji rodinu kvůli službě, která se tak trochu stala jejich modlou.
Bylo to docela drsné zjištění. Níže jsou moje krátké poznámky, které mi otevřely oči a ujistily v tom, že nikdo (opravdu nikdo) není dokonalý a finální výsledek našeho života se dozvíme tehdy až jednou budeme stát na soudu. Dalším zjištěním z těch všech informací z jejich životů bylo ujištění, že rodina má mít vždy po Bohu nejvyšší prioritu a nic ji nemůže nahradit.
Každý den, každou hodinu, každou minutu a každou sekundu se něco děje. Život se nedá zastavit a každý den se stanou věci, které jsou hodné zapamatování si. Ať už z důvodu poučení a nebo důležitosti daného okamžiku.
Minulý rok jsem se setkal na různých místech s weby zapojenými do Projekt365 a nebo jemu podobných. Každý den z roku tak na daném blogu nebo facebooku něco přibylo – většinou nějaká fotka ze života. Já jsem na podzim udělal několik postů – Momentky ze života, které se k tomu svým obsahem trochu přiblížily a které byly těmito projekty inspirovány. Inspirace bylo za rok mnohem více i v jiných oblastech mého života a to se projevilo trochu na mých předsevzetích do roku 2012.