Kellner
Celý den ze všech stran proudí informace, články, komentáře a různá vyjádření o tom, kdo a jaký byl Petr Kellner. Zemřel v den mých narozenin během uplynulého víkendu. Debatuje se o tom, jak byl bohatý, co všechno za svůj relativně krátký život dokázal, jak velkou firmu vybudoval. Jedni píší obdivně, druzí s pohrdáním, třetí vyloženě s odporem. Úhel pohledu se tak hodně lyší, hlavně podle toho, na co se daný člověk zaměří. Probíhá srovnávání s dalšími úspěšnými Čechy, hlavně s Tomášem Baťou. Petra Kellnera s ním pojí globální dopad jejich firem, které vybudovali, smrt při leteckém neštěstí a stejný věk (56) v době smrti. Co může být naopak vnímáno rozdílně je způsob, jakým firmy budovali. Na to tu ale není místo a ani znalosti autora.
COVID
To celé se děje v kontextu už více než rok trvající globální pandemie COVID-19, kdy na toto onemocnění zeměřelo v době sepsání článku na celém světě více než 2,8 milionu lidí. V České republice nemoc vzala život už téměř 30.000 oficiálně zaznamenaným lidem. Skutečný počet mrtvých bude u nás ale asi ještě o několik tisíců více.
Na Staroměstském náměstí je křídou nastříkaných cca 25.000 křížů, které oběti COVIDu symbolizují. Podle mého se jedná o jednu s nejhlubších akcí, které tu kdo na uctění památky těchto ztracených životů udělal. Díky Millionu chvilek pro demokracii, kteří to zorganizovali a díky vedení Prahy, které netrvalo na smytí křížů po dokončení akce. Vzniklo tak sponntáně pietní místo, kde lidé mohli dopisovat jména svých blízkých, které během pandemie v posledním roce ztratili. Fotky jsou dojemné.
PRO-LIFE
Minulý víkend se na Staromáku také konala mše za nenarozené děti, které zemřely při umělých potratech. Porvedení mše z mého pohledu pietu nerespektovalo a trochu uměle naroubovalo svou agendu na to, co se právě děje. Osobně vidím umělé přerušení těhotenství jako něco, co není v jádru dobré. Tento způsob připomenutí těch, kteří se sami nemohou bránit, který předvedli pro-life aktivisté v čele s Kardinálem Dukou, je spíše kontraproduktivní a věci vůbec nepomáhá. A také to není málo ztracených životů – pohybuje se také kolem 25.000.
ŽIVOT
Proč tady píšu něco na svůj polozapomentý blog a zmiňuji tři úplně rozdílné události? Protože všechny připomínají zmařené životy. Jeden skončil při leteckém neštěstí. Další při nemoci, další třeba kvůlli zoufalství, protože nevěděli, jak s vznikajícím životem naložit. Za každým takovým zmařeným životem je příběh. Příběh, který už ale nebude možné vyprávět dál. Už se prostě nidky nedozvíme, co by bylo, kdyby pilot třeba neletěl dál. Nedozvíme se, co by se stalo, kdyby si někdo vzal raději respirátor při návštěvě. Jaké by to bylo, kdyby někdo třeba raději využil babybox. Těch kdyby je hodně a vůlbec se nedají spočítat.
Můžeme se dívat na proběhlé události a lidi, kteří zemřeli, různě. Můžeme hodnotit lidi, kteří ztratili životy, z mnoha různých směrů a většinou se neshodneme, protože máme jen omezené poznání, které nám brání vidět celý obraz a jejich celý příběh. Nevidíme všechny motivy a pohnutky. Můžeme se hádat do krve, jaký odkaz tu ten který člobvěk za sebou nechal a nebo nenechal…
A mne k tomu napadá už jen jediná věc, která mi z toho všeho vyvstává. Ať už to tak vidíme anebo ne, tak každý – opravdu každý – život má hodnotu, která se nedá nijak vyjádřit. Každý z nás dostane do startu nějké dary jako jsou čas, schopnosti, atd. Je jen na nás, jak je využijeme a co po nás nakonec zůstane. Měli bychom to mít na paměti, když se budeme pouštět do ohnivých debat o tom, jestli byl Petr Kellner vlastně padouch anebo hrdina. A nebo o komkoliv dalším.
Dopad
Toto všechno mne vedlo k tomu, abych se podíval na svůj život. Co jsem do svých 41 let dokázal, jaký měl můj osobní život dopad na lidi kolem. Jak by mne hodnotila společnost? Jak by mne hodnotila moje žena, moje děti, moji kolegové, mí přátelé. Je dobré se nad tím zamyslet, protože heslo – memento mori – pamatuj na smrt – nám připomíná, že naše životy jsou hodně křehké. Neznáme dne a ani hodinu, kdy náš život dojde svého konce.
A možná by se mohlo zdát, že to až tak nesouvisí, ale u přemýšlení nad dopadem mého života (a všech dalších) se mi vždy vybaví krátká diskuze mezi Frodem a Gandalfem, která probíhá v tunelech Morie:
F ~ Kéž bych ten prsten nedostal. Nic z toho by se nestalo.
G ~ To chtějí všichni, kdo prožívají trápení. O tom ale oni nerozhodují. My rozhodujeme pouze o tom, co uděláme s časem, jenž nám byl dán.
Ano, na nás všech je, co uděláme nejen s časem, ale s tím, co nám bylo všechno svěřeno – jak věřím Bohem – protože jednou se za to budeme zpovídat.
A proto dřív než se pustíme do hodnocení životů těch druhých, se podívejme do vlastního oka, jestli kvůli tomu trámu, co nám tam vězí náhodou nemáme až moc zreslený pohled na třísky v očích těch druhých.
