Skip to main content
Category

osobní

Na záchodě v Římě

By foto, osobníNo Comments

Za dramatických okolností jsme se vydali do Říma. Ostatně každou naši dovolenou v zahraničí provázely dramatické okolnosti odjakživa. Nicméně letos to bylo dost napnuté do poslední chvíle, a i když už jsme měli letenky koupené dlouho, tak o tom, že opravdu odletíme, jsme se rozhodli v pondělí odpoledne.To se se nám podařilo sehnat zajímavé ubytování na dohled od Vatikánu.

Předpověď počasí slibovala luxus v podobě třídenního deště, a tak jsme si řekli, že když bude nejhůř, tak budeme muset obejít všechny muzea a galerie. No a pak případně budeme více času trávit spolu na pokoji a povídat si…

den první

Ve středu ve 2:15 zazvonil budík a ve 3:15 jsme se ve vlaku směr Praha vydali na cestu. V tu samou chvíli zvonil budík i mé ženě… ještěže jsme na to vstávání byli dva…
Vše probíhalo dle plánu a tak jsme kolem 11:15 dosedli na římské letiště Fiumicino. V letadle jsem potkal kamaráda, který se na prodloužený víkend do Říma vydal také. Popřáli jsme si hodně mokrých zážitků, neb předpověď nelhala a vytrvalý déšť bušil na okna letadla.

První zádrhel se objevil, když jsem se snažil koupit lístky na vlak, ale na mobilu bylo vidět jen E… nicméně s letištní wi-fi se to nakonec povedlo a i přes zpoždění a zmatky jsme seděli ve vlaku směr centrum Říma.

Vystoupili jsme na nádraží Roma S. Pietro a za chvíli byli na “hotelu” Casa per Ferie Santa Maria alle Fornaci. Zrovna znovu otevřeli, takže jsme stihli ještě zaváděcí ceny… Díky Centru Velehrad za doporučení…

Počkali jsme až přestane pršet, vyřídili jsme e-maily, telefonáty, příspěvky na socky a vyrazili s vidinou večeře v Trastevere, což je naše oblíbená čtvrť. Občas svítilo slunce, občas jsme se museli před proudy vody schovat do průjezdů, ale procházka centrem Říma se vydařila a v našem oblíbeném podniku – zatím jsme zde jedli pokaždé, když jsme byli v Římě – jsme si dali pizzu…

den druhý

Čtvrtek začal opět deštěm. Nicméně brzy se vyčasilo a jelikož jsme čekali další přeháňky, tak jsme se vydali do muzea. A protože antiky je v Římě hromada, tak jsme zvolili moderní pecku od Zahy Hadid – muzeum MAXXI.

Exteriér je vynikající. Klidný předprostor, kavárna, možnost posedět a kochat se pohledovým betonem a sklem. Pak vejdete dovnitř a zatají se dech. Dáte si skvělou kávu, podíváte se, jak studenti architektury bojují s AutoCADem a chcete se vydat na toaletu. A tam dojdete k prozření – nebo aspoň mně se to tak stalo.
Můžete navrhnout a postavit barák za bambilion, vymyslet ho do posledního detailu, spárořez bednění sedí na milimetry, ale jednak pak třeba dojdou finance anebo si dodavatel řekne, že to přece není vidět a tak na jediný záchod u recepce muzea a kavárny vrazí tu nejlevnější mísu a tlačítko od Geberitu, které po několika letech přestane skoro fungovat…
a poničí tak skvělý dojem z toho, co jste do té doby viděli… Memento je jasné… vždy se mrkni i na poslední hajzl a nepodceň to…

Po tomto prozření jsme vyrazili na překrásné náměstí Popolo a do parku vily Borghese. Přes Španělské schody a kolem Panteonu jsme opět dorazili do Trastavere a dali si těstoviny. Tentokrát jsme šli po ceně a i když nám chutnalo, tak obsluha byla dost odměřená. Celkovému dojmu pomohlo 1,5 l house wine a když jsme se temnými uličkami s noční zmrzlinou vraceli, tak jsme šli zvesela.

den třetí

Pátek opět ráno pršelo, ale brzy se vyčasilo a my jsme se vydali tentokrát do paláce Barberini na renesanční mistry. Obrazy byly neskutečné. Zajímavé a rozhodně inspirativní. Zajímavé kontrasty a myšlenky, které zobrazovaly, jsme dost diskutovali. Ale pak se mi zase chtělo a fakt nevím, čím to je, ale zase jsem narazil na WC v rozkladu. Tlačítko Geberit už tu ani nebylo a tak vzniklo druhé poučení nad hajzlem – i když máš obří vilu plnou obrazů za bambilion, tak si najmi lepšího údržbáře než maji v MAXXi :-)

Vydali jsme se pak směrem ke Koloseu, minuli můj oblíbený kostel San Carlo alle Quattro Fontane, který je jedním z nádherných příkladů dynamického baroka, i když na první pohled v současnosti docela chátrá…

U Kolosea jsme si udělali několik fotek a dokonce jsme inspirovali další páry (trendem, který už má aspoň 10 let), které nás začaly hned kopírovat…

Přes Kapitol a kolem Vlčice jsme se opět dostali do Trastevere a podle doporučení Jana Hřebejka, jsme zapadli do Pasta e Vino Osteria a najedli jsme se k prasknutí. Focaccia a bruschetty na začátek byly neskutečně lahodné a Pasta Carbonara a Pesto jako hlavní chody byly nebem v hubě. No a mé obligátní závěrečné Tiramisu mě úplně rozsekalo. Takže jsme se odkutáleli na pokoj a vstřebávali poslední zážitky…

Dnes ráno jsem dostal SMS, že máme zpožděný let. Jen jsem špatně vyhodnotil posun – a tak jsme na letiště dorazili v plné polní až příliš brzy. Čekání se nakonec ještě protáhlo, let byl opožděn celkem o 3h i se stáním na přecpané ranveji, ale celkový dojem se už zkazit nedal…

Přes všechny obavy o to, jestli to je dobrý nápad, si myslím, že to bylo skvěle strávených několik dní. Deště bylo mnohem méně, než jsme čekali. Jídla bylo více. Nachozených 50km je s ohledem na množství bílého pečiva, pizzy, těstovin a vypitého vína adekvátní výkon.

Ale co by člověk všechno nepřežil, když se blíží 18. výročí svatby a kupovat 18 růží se vám prostě nechce…

Několik momentek, které jsem při chození po Římě pořídil jsou zde pro dokreslení zážitků…

víc už jedině osobně…

jen pro živé…

By osobníNo Comments

Nedávno zemřel prastrýc mé ženy. Byl skvělým vědcem – polárním ekologem světového formátu, který se zabýval Arktidou v Kanadě, kam emigroval z komunistického Československa po vstupu vojsk Varšavské smlouvy.

V roce 1949 byl odsouzen na 11 let do vězení a část z trestu strávil v uranových dolech. Více se o něm můžete dočíst a případně si i něco pustit zde na webu Paměť národa. Případně si koupit a přečíst jeho knihu Tři inkarnace.

Byl navržen na cenu města Brna, ale nakonec se nedožil jejího udílení. Zemřel o několik dní dříve, než se udělovala. Nakonec ji ani nedostal, jelikož se nedá udělit in-memoriam. Tato cena patří jen živým…

A tak ji místo “Pepika” – jak jsme mu říkali – dostal také polárník, ekolog, kněz a skaut Marek “Orko” Vácha – gratulujeme!! Je více než vhodný “nástupce”…

dobrovolníci

By osobníNo Comments

Dnes je mezinárodní den dobrovolnictví. Dobrovolník je člověk, který nějakou činnost dělá bez nároku na honorář a odměnu. Myslím si, že mnoho věcí v naší zemi stojí na dobrovolnictví. Skaut je jedna z nich. Je úžasné vidět, jak se tato organizace projevuje a k jakým hodnotám vede jednu generaci za druhou od doby svého vzniku. Anebo lidé, kteří jsou ochotni jít pomáhat do domovů důchodců anebo se zlvádnou postarat o zatoulané psy a kočky. Případně jdou uklízet okolí svého města. Anebo sázet stromy tam, kde jsou potřeba. Anebo rozdají kus svého šatníku lidem, kteří by bez toho oblečení neměli co na sebe.

Anebo, abych se podíval do své bubliny, třeba něco dělají každou neděli ve svém kostele / církvi.

U nás v Na Cestě se dobrovolníci starají vlastně o všechno. Od zajištění kázání a hudby na bohoslužbě každou neděli až po to, že tam bude káva a nachystané židle. Organizují každý týden kluby pro děti, rozjíždí skaut anebo vedou debaty s vysokoškoláky nad různými tématy.

Víc a víc si to uvědomuji, že bez dobrovolníků by některé věci vlastně nebyly vůbec možné. Občas se nám to může zdát jako samozřejmost, ale není tomu tak. Je dobré jim umět zavčas poděkovat a povzbudit je, když by to chtěli vzdávat a já se musím přiznat, že mi to zatím opravdu moc nejde – i když si říkám, že za těch x let, co jsem v církvi bych už to mohl vědět a měl umět…

tak to napíšu zatím takto – za každého dobrovolníka – ať už sloužíte u nás v Na Cestě anebo kdekoliv jinde – jsem vděčný… Vaše oběť má cenu a počítá se…

restart psaní

By osobníNo Comments

Máme za sebou druhou adventní neděli a já jsem si řekl, že bych se zkusil vrátit k psaní blogu. Už jsem to docela dlouho nedělal…

Uvědomil jsem si, že by mi mohlo pomoct si občas pár myšlenek zaznamenat a sdílet s dalšími lidmi, kteří by mohli být ve stejné situaci, jako jsem já…

Jsem otec tří dětí – dvě už jsou v teenagerovském věku. Jsem architekt a spolumajitel rostoucí projekční kanceláře. Začal jsem trochu sportovat. A do toho jsem vedoucím malého křesťanského společenství Na Cestě.

No a to, co se mi v poslední době honí hlavou je to, jak zvládnout všechny tyto role tak, abych se z toho nezbláznil ani já a ani moje rodina. A zároveň, aby se dařilo rozvíjet a budovat firmu a mít vizi a směr pro společenství věřících.

Ono totiž tu trojjedinou roli není zrovna jednoduché zvládat. Zvlášť když vedení církve děláte dobrovolně ve svém volném čase a není Vám jedno, jak to všechno dopadne.

Jak dopadnou děti a rodina. Jak dopadnou projekty ve firmě. Jak dopadnou lidé ve společenství…

No a o tom, nad čím dumám, co se mi daří a co ne občas něco napíšu. A třeba najdu lidi v podobné situaci, protože abych byl upřímný – neznám skoro nikoho takového…

Zpět na sítě??

By osobníNo Comments

Na měsíc a půl jsem vypnul sociální sítě poté, co se mi na FB profilu začali hádat moji kamarádi ohledně očkování. Rozdělení společnosti a i mých přátel, kdy nejme ochotni si více naslouchat a máme pro druhé spíš jen urážky a nadávky jsem více popsal zde.

Musím říct, že to v jistém ohledu byl docela zajímavý experiment. Mám chuť v té distanci ještě pokračovat, protože si myslím, že to pomáhá mému mentálnímu rozpoložení. Starostí v práci, doma anebo v našem společenství křesťanů je docela dost a není potřeba k tommu přidávat další hromady “sraček”, které se člověk na sítích dočte, i když má třeba velice omezený okruh toho, co a koho sleduje.

Na druhou stranu si myslím, že není úplně dobré se uzavírat světu a musím říct, že na sockách jsem našel lidi, kteří se stali mými přáteli / kamarády a vlastně je to jediná cesta, jak dál zůstat v kontaktu…

Takže přátelé… jdu zpět, ale budu se hlídat :-) a když by toho bylo zase moc, tak ten distanc opět spustím…

Rozdělení…

By osobní2 Comments

Tím, jak jsem si dal pauzu od socek, tak mám víc času přemýšlet. Je to tak. V rychlosti, když člověk roluje přes timelajnu, se mnoho myšlenek ztratí anebo zůstanou jen na povrchu. Mám víc času číst články, začal jsem poslouchat podcasty během venčení psa.

Jedno z hlavních témat, které mi už delší dobu leží v hlavě a se kterým si moc nevím rady, je rozdělení společnosti. Píše o tom mnoho lidí – novináři, sociologové, intelektuálové – a taky mnoho z nás to zažívá při různých příležitostech v práci, škole, kostele…

V poslední době jsem všiml, a je to dáno tím, že tu brzy bude nová vláda, která slibuje změnu, že se dost mluví o Marianu Jurečkovi. Asi nejen o něm, ale já jsem si všimnul jeho a beru si ten humbuk kolem jako příklad toho rozdělení.

Pro mne úplně nepochopitelně bude v nově vznikající vládě ministrem práce a sociálních věcí. Před volbami to vypadalo na někoho úplně jiného – a upřímně bych Olgu Richterovou na tom místě viděl raději. Tuším, že představy mít na MPSV lidovce se jistá liberální část naší společnosti dost děsí.

Obsah těch hovorů o MJ se točí kolem toho, jaké má na MPSV plány. Nedávno představil myšlenky k důchodové reformě, která naši zemi čeká. Mluví se o ní už víc než 20 let. Žel ji zatím nikdo nebyl schopen provést nějak smysluplně a tak, aby vydržela déle než jedno volební období.

Zajímavý komentář k tomu dnes napsali Filip Titlbach s Lucií Hrdou v Deníku N. Má to hlavu a patu, dává my to smysl a říkám si, že by bylo fajn, kdyby nový ministr tento názor slyšel a přemýšlel nad ním.

Na druhou stranu se ale nemohu ubránit dojmu z toho článku, který ve mně v poslední době sílí. Ten dojem se týká celé naší společnosti.

Příkopy, které mezi sebou máme – liberálové vs konzervativci, mladí vs staří, vzdělaní vs nevzdělaní, demokraté vs nacionalisté atd. – jsou hluboké a stále rostou.

V tom článek dobře věci kolem důchodové reformy a vůbec přístupu k jednotlivým kategoriím lidí pojmenovávají, ale při tom hodili Mariana Jurečku do kategorie, kam dle mého úplně nepatří.

Ani jedna strana se mi zdá nemá moc chuť pořádně pochopit tu druhou a hledat důvody, které tu druhou stranu vedou k jejich názorům a rozhodnutím.

Mám obavu, že se nám v poslední době vytrácí chuť a ochota k dialogu. Pokud ji nenajdeme. Pokud spolu nebudeme mluvit a hledat k sobě cestu, tak to nedopadne dobře. To rozdělení se prohloubí a nakonec spolu nebudeme moct žít.

Prosím tedy konzervativce a liberály v naší společnosti – ZKOUŠEJME K SOBĚ NAJÍT CESTU – bez toho tu bude náročné ne-li nemožné spolu vydržet.