člověk, křesťan, manžel, otec, architekt, kytarista, bloger man, christian, husband, father, architect, guitarist, bloger
We draw bible verses at our church as every year to kind of guide us throughout the year. I personally do not see in that any mystery or anything like crazy supernatural but on the other hand I realize that many times that particular verse hit the spot in my life and help me to go through it.
I remember most the one I drew for year 1999. I messed up quite many things in 1998, many things didn’t work out for me, so I felt quite miserable.
Dnes jsme v kostele tahali, jako každý rok, verše z Bible, které by nás měly provázet přes rok. Osobně v tom nevidím žádnou mystiku, nebo něco šíleně nadpřirozeného, ale na druhou stranu si uvědomuji, že mnohdy se ten verš trefil do mé životní situace a pomohl mi ji zvládnout.
Nejsilněji si vybavuji ten, který jsem si vytáhl na rok 1999. Docela dost jsem toho zkazil v roce 1998, mnoho věcí se mi nepovedlo, takže jsme byl na tom docela mizerně. Read More
I wrote about my experience with drunk young lady few days ago. When I thought more about it that night – the thing that got stuck in my mind most was that she was still trying to run from us – I realized for myself one interesting think.
Sometimes it looks the same at our spiritual life. We are sick, we are in horrible condition but we still refuse the help from the outside because we are convinced (drunk with self-confidence) that we’re gonna help ourselves the best way, that we are going to manage it. Or we just don’t admit that there could be any problem here. How it ends finally? We crush our mouth. Sometimes just a little sometimes more, but sometimes it might cost us even our marriage…
Nedávno jsem psal o svém nočním zážitku s opilou dívkou. Když jsem nad tím ještě ten večer přemýšlel – nejvíce mi v hlavě utkvělo to, jak se stále snažila utéct – tak jsem si uvědomil pro sebe jednu zajímavou věc.
Někdy to totiž vypadá stejně i v našem duchovním životě. Je nám špatně, jsme na tom mizerně, ale stále odmítáme pomoc zvenčí, jelikož jsme přesvědčení (opilí sebejistotou), že si nejlépe pomůžeme sami, že to zvládneme. Nebo si vlastně ani nepřipouštíme, že by tu nějaký problém mohl být. Jak to nakonec dopadne? Nabijeme si hubu. Někdy trochu a někdy víc a někdy nás to bude dokonce stát i třeba manželství…
Diskuse ohledně mého staršího postu se trošku rozjela a tak reaguji na příspěvek kamaráda (Stréc), kvůli kterému to vlastně celé tak trochu vzniklo :-)
Rozhodl jsem se reagovat přímo na konkrétní poznámky v textu, takže, aby to bylo přehledné, jsem použil s kamarádovým dovolením jeho text jako kostru…
Walking the dog has its unquestionable advantages. I just can’t catch in to take he notice of the surroundings when I go anywhere without the dog – at least I live that way in the city. But you can stop by with the dog. You have much more time to think while the dog smells around or marks his territory. You start to observe the details more which you wouldn’t see without the dog – not just the nice ones but also the ugly gross ones too. You can see the beautiful flowers but also uncleaned and tread-ed dogs poops.
Venčení psa má své nesporné výhody. Když někam jdu bez psa, tak si většinou okolí nestíhám všímat – aspoň ve městě to tak prožívám. Ale se psem se člověk může zastavit. Má čas o mnohém více přemýšlet zatímco si pes vesele čmuchá a nebo si značí své teritorium. Člověk si najednou začne více všímat detailů, které bez psa neviděl – nejen těch pěkných, ale i těch hnusných. Vidí krásně rozkvetlé květiny, ale i neuklizená a rozšlapaná psí lejna.
