V sobotu (25.6.2011) jsme šli s Míšinou rodinou (její rodiče, její sourozenci a jejich protějšky) slavit narozeniny její mámy (mojí tchýně). Několik týdnů dopředu jsme měli objednaný nekuřácký salonek (dokonce se rezervace třikrát potvrzovala) pro osm osob v nově zrekonstruované a čerstvě otevřené Stopkově plzeňské Pivnici u nás v Brně a České ulici. Těšili jsme se tam, jelikož, když jsme tam s Míšou byli naposledy, tak nám tam nesmírně chutnalo jak pivo, tak i pochutiny, které jsme si k tomu pivu dali. Read More
Dnes si připomínáme 61 let od justiční vraždy Milady Horákové. Odvážná žena, která se stala obětí komunistických politických procesů. Nebudu zde vypisovat to, co se dá dohledat třeba na Wikipedii a nebo na webu Ústavu pro studium totalitních režimů. Nevím, jak to přijde Vám, ale já jsem toho názoru, že je veliká škoda a možná i hanba, že se Česká Republika nebo spíš lidé, kteří se dostali po listopadu k moci, nevypořádali se zločiny komunismu. Je škoda, že už se k mnohým věcem a případům vlastně vůbec nedostaneme. Read More
Na konci června se obvykle scházíme na zahradě u Horských, abychom společně vykročili do letních dní. Dnešní setkání mělo slavnostnější nádech, jelikož jsme s létem vítali i našeho nově “nainstalovaného” kazatele a s ním i jeho celou rodinu. K této příležitosti jsme v rámci jedné společenské hry složili s jednou herní skupinou na přivítanou tuto báseň: Read More
Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že v souvislosti s utrpením nebo nějakou nespravedlností si mnohem více stěžují lidé, kterých se daná věc osobně netýká. Také je to častým argumentem, proč lidé nechtějí věřit v Boha tak, jak Ho představuje křesťanství, protože: “Na světě je přece tolik utrpení, že kdyby byl Bůh opravdu spravedlivý a všemocný, tak by to jistě ukončil.“
Když si ale poslechnu příběhy lidí, kteří prožili těžké utrpení, tak mi přijde, že si tolik nestěžují, jako ti, kteří jsou tak nějak “v pohodě”. Nebo by aspoň měli být. Vůbec to nechápu, ale je to tak.
Myslím, že to je tím, že Ti, kteří prošli utrpením nebo nějakými těžkostmi, si jsou vědomi křehkosti života a jsou vděčni za to, co mají, jelikož prožili, že věci v životě nejsou vůbec samozřejmé. Netýká se to jen lidí věřících, ale i nevěřících. Když totiž najdu opravdovou hodnotu něčeho, co jsem dřív považoval za samozřejmost, tak mi je jedno, čemu jsem věřil, nebo nevěřil před tím. Mám totiž hmatatelný důkaz, který mi pomáhá dál. Víra to už může jen umocnit a posílit a zasadit do správného kontextu.
Nebo se pletu? Jak to vidíte Vy?
Jak už jsem několikrát zmiňoval (zde a zde), tak máme nového kazatele. Tuto neděli bude mít slavnostní “instalaci” (jinak řečeno oficiální uvedení do služby) na naší pravidelné bohoslužbě. Moc se na to těším, jelikož opravdu věřím, že tím začíná něco nového.
Odpoledne pak bude zahradní slavnost k této příležitosti u Horských. Těším se tam.
Zajímavý oddíl, na který jsem nedávno narazil při své cestě Biblí, je v Numeri 16. Je to celkem známý oddíl, ve kterém se řeší věci kolem reptání a stěžování si některých z Izraelců na cestě do zaslíbené země. Skupina lidí, kteří reptají – vlastně je to spíše povstání, nakonec špatně skončí – propadnou se do země.
Ve světle toho, co se jim stalo, jsem si říkal, jak bych dopadl já. Myslím, že za svoje reptání a neustálé stěžování si bych se propadl už aspoň třikrát. Ano, i když jsem založením optimista (dle mé ženy nenapravitelný snílek), tak si velice rád postěžuji. Na práci, na kolegy a kolegyně, na to že je špatné počasí, na neukázněné řidiče, na nespavost dcery… A tak bych mohl pokračovat dál. Read More