Dnes je tomu přesně 45 let od doby, kdy do naší země vjely vojska Varšavské smlouvy. Nebyla to hra. Někteří lidé za to zaplatili životem.
V té době jsem ještě nebyl na světě. Mým rodičům bylo třináct – psal jsem o tom loni.
Myslím, že následky toho, co se tehdy stalo neseme dodnes. Nicméně srpen 68 nepřišel sám od sebe. Ani únor 48 se jen tak nevynořil z dějin. Všechny tyto události a mnohé jiné přišly, protože někteří, kteří měli něco říct, mlčeli. Táhne se to už od Adama. Také mlčel, když had nabídl Evě ovoce. Nechal ji to sníst, dal si také a pak už se zmohl jen na to, že ji obvinil.
Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl… Adam odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“…
Dnes nejsme ve stejné situaci, ve které byli naši otcové v 68 a dědové v 48, ale mohli bychom se do ní třeba dostat. Pokud budeme mlčet k tomu, co se děje a nic neuděláme. Necháme se ukolébat a zlomit beznadějností situace? Necháme se ukolébat názorem, že jeden hlas nic nezmění? Necháme se ukolébat tím, že budeme volit jen ty, kteří mají šanci se dostat podle průzkumů do Poslanecké Sněmovny, aby naše hlasy nepropadly? Snad ne, ale na druhou stranu, koho volit? Momentálně opravdu nevím. Jsem zvědav, s čím se kdo vytáhne.
Asi se zase trochu více pustím do psaní…