Nedávno jsem měl docela zajímavou debatu o všem možném se svým tchánem. Ze všeho toho, co jsme společně stihli za těch několik hodin probrat, mě nejvíce zaujala jedna myšlenka ohledně hodnoty času.
Mnohokrát jsem se bavil s lidmi o tom, jak se nám zdá s přibývajícím věkem, že se čas neustále zrychluje. Myslím, že to je dáno tím, že daná časová jednotka – třeba den a nebo rok – je stále a stále menší částí života, který už máme za sebou. Pro jednoleté dítě je jeden rok jeho celý dosavadní život. Pro šedesátiletého “dědu” to už je “jen” 1/60 z jeho života. Proto se nám zdá, že rok je stále kratší.
Tato teorie o čase mne vždy vedla k tomu, že jsem se na něj díval spíš jako na to, co už mám za sebou. Čas, který už uplynul. Díky našemu rozhovoru jsem se ale na čas musel podívat jinak. Jako na hodnotu, kterou mám teprve před sebou. Hodnotu, kterou mohu nějak využít.
Svoji teorii jsem musel tak trochu otočit. Ať už jde věda kupředu jakkoliv rychle, tak stejně všichni jednou umřeme. Není vyhnutí. Čas, který máme před sebou, se zkracuje všem stejně. Měl bych si tudíž mnohem více vážit každé další hodiny, která je mi dopřána. Měl bych samozřejmě také mnohem více zvažovat to, jak ji využiji a čemu budu svou pozornost a své úsilí věnovat a co raději nechám být a nebudu s tím ztrácet čas. pro každého z nás to mohou být různé věci, ale několik jich asi bude společných – čas s partnerem/partnerkou, čas s dětmi, čas s rodinou.
Pravá hodnota času se většinou ukáže až tehdy, když nám ho moc nezbývá.
Potom je každá minuta drahá. Nepromarněme tedy tento čas a zaměřme se na to, co je opravdu důležité už teď, když nám ještě neteče do bot.