Dnes je to 22 let od doby, kdy v naší zemi začala tzv. Sametová Revoluce
Mnoho toho bylo během těch 22 let řečeno a napsáno. Nepřijdu asi s ničím novým, ale jedna myšlenka se mi v souvislosti s těmito událostmi stále honí v hlavě. Revoluce to byla nenásilná. Demokracie tu zvítězila vcelku poklidnou cestou. Netekly potoky krve (na rozdíl od současné revoluce, která probíhá na severu Afriky a pro níž se vžil název Arabské jaro). Nebyly desítky až stovky obětí na životech. Nebyla zničená zem válkou.
Nic takového se nestalo a to mi právě vrtá hlavou. Vrtá mi hlavou to, jestli revoluce, kde nejsme nuceni obětovat svůj život, je pro nás osobně stále dostatečně dobrá. Jestli si výdobytků takové revoluce pak doopravdy vážíme, když nás to vlastně nic nestálo. Jestli je pro nás taková revoluce dostatečně motivující. Něco na to tom je. Věcí, které člověk získá v potu své tváře, si mnohem více vážíme a mnohem více si na ně dáváme pozor. Mám pocit, že to o nás a Sametové Revoluci platí. Mám pocit, že nám důsledky této revoluce moc nedochází. Nedochází nám, že jsme nezískali jen svobodu, ale také zodpovědnost. Zodpovědnost i za to, jak se vypořádat s minulostí. Tady si ale myslím, že jsme selhali na celé čáře. S minulostí jsme se totiž vlastně nevyrovnali. Snažíme se totiž na ni (docela úspěšně) zapomenout. Ukážu to na jednoduchém příkladě.
Hlavními hesly Sametové revoluce bylo:
Nejsme jako oni.
Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.
Mě trochu víc leží v žaludku to druhé. Láska a pravda totiž musí jít ruku v ruce. Když se tak neděje, tak je něco špatně. Když sršíme láskou, ale nejsme pravdiví, tak si začneme brzy něco nalhávat. Když mluvíme pravdu bez lásky, tak se můžeme hodně zatvrdit. Myslím, že se našemu národu tak trochu přihodila ta první varianta.
Chtěli jsme tak projevit lásku, že jsme nepotrestali ty, kteří nesli zodpovědnost za zločiny komunismu.
Chtěli jsme tak projevit lásku, že jsme správně nepojmenovali problémy minulosti a raději jsme je dali stranou a snažíme se na ně nevzpomínat.
Chtěli jsme tak projevit lásku, že jsme přestali řešit minulost některých lidí, jelikož se nám to teď hodí do krámu.
Chtěli jsme tak projevit lásku, že jsme komunistickou stranu nechali žít a teď její idee táhnou mladé lidi.
Chtěli jsme tak projevit lásku, že jsme ve školách o důvodech k revoluci vlastně ani nemluvili.
Chtěli jsme tak projevit lásku, že jsme se pravdy lekli
Chtěli jsme tak projevit lásku…
Mohl bych pokračovat v tom výčtu klidně dál. Je mi opravdu strašně líto, že k potrestání zločinů komunismu nedošlo – a nebo ve velmi malé míře. Je mi smutno z toho, že jsme k tomu neměli na začátku 90-tých let dost odvahy a politické vůle. Stal se z toho tak velmi nebezpečný precedent, kterého se bojím. Jeho důsledky vidím každý den kolem sebe – v práci, v církvi, v televizi…
Bojím se nezájmu a apatie lidí když jde opravdu důležité otázky.
Bojím se, že chceme mít svůj poklidný život a že se nám nechce za něco bojovat.
Bojím se, že konfliktům se raději vyhneme, abychom byli se všemi za dobře.
Bojím se, že raději hned velkoryse odpustíme i tam, kde by měl nejdřív přijít trest a tak i důsledky špatného chování.
Bojím se, že ve jménu lásky budeme tolerovat věci (lidi), které nám (nebo našim blízkým) v budoucnu ublíží.
Bojím se, že se moc shlédneme v naší politické elitě a začneme se chovat stejně.
Bojím se, že pravda bude nechtěné zboží.
Bojím se…
Nevím, jestli to vidíte podobně. Každý se snaží s odkazem komunismu, ale i Sametové Revoluce vyrovnat po svém. Já se osobně snažím se z této naší minulosti poučit natolik, abych neudělal stejné chyby znovu. Chci se naučit žít pravdivě. Nelhat si do kapsy, i když je to pohodlnější. Nebát se říct svůj pohled na věc, i když je odlišný od většinového názoru, který nutně nemusí být ten nejlepší. I většina se totiž může mýlit.
Jako národ jsme před 22 lety dostali obrovskou šanci. Šanci, kterou bych opravdu, ale opravdu nechtěl promarnit. Je opravdu jen na nás, jestli je pro nás minulost a podobná výročí zdrojem frustrace a nebo inspirace. Když se budeme ochotni poučit z chyb minulých, tak uděláme jen dobře. Minulost se přece nemusí opakovat, i když k tomu občas jsou velké tendence.
A co Vy? Má podle Vás cenu se vracet k těmto událostem a připomínat si je? Má nám odkaz Sametové revoluce stále ještě co říct? Udělali byste něco jinak?