Dnes jsem si s takřka celým světem, ale hlavně lidmi v USA, připomněl desáté výročí útoků letadel nejen na dvě věže WTC v New York City.
Dobře si pamatuji to, co jsem ten den před deseti lety dělal. Měl jsem odpolední jízdy v autoškole. Když jsme se vrátili, tak nám sekretářka říkala, že se něco drsného stalo v USA. Rychle jsem jel domů a když jsem viděl televizní záběry toho, jak letadla naráží do mrakodrapů, tak jsem si nejdříve myslel, že to je reportáž z natáčení nějakého nového akčního filmu.
Akční to bylo, ale nebyla to fikce ztvárněná ve filmu, ale krutá realita. Realita, která změnila svět. Realita, která vedla ke dvěma vojenským konfliktům trvajícím dodnes. Realita, která radikalizovala svět na všech stranách. Realita, kterou mohou asi umlčet (nebo ji aspoň utlumit) jen dolary a světový obchod. Realita, která otřásá myšlenkami na svobodu slova a vyznání. Realita, která otřásá hodnotami, na kterých stojí západní civilizace. Realita…
Co jste dělali Vy?
Je zvláštní, jak si ty “zlomové chvíle” pamatujeme – a s těmi “obyčejnými” máme problém. Stěží bych si vzpomněla, co přesně jsem dělala před týdnem. 11. září si umím vybavit skoro minutu po minutě…. i to, jak jsem první e-mail o událostech v USA dostala z jednoho “méně důvěryhodného” zdroje, a tak jsem ho vymazala a vůbec mu nevěnovala pozornost! No a nakonec v rádiu, kde jsem tehdy pracovala, stahovali program pro děti, který jsem připravovala, abychom zařadili aktuální zprávy. Sedět v té době v kanceláři zpravodajské redakce bylo hodně zajímavé (ostatně jako i v jiných podobných situacích).
Při podobných událostech si často říkám, co to znamená pro můj život – život člověka, kterého se to týká i netýká zároveň. Co si z toho odnesu a proč? Přemýšlím o tom teď hodně v souvislosti s havárií letadla s hokejisty….
Ahoj Lucie,
je to tak, jak píšeš. Nad hokejisty a tím humbukem kolem taky hodně přemýšlím a myslím, že k tomu taky něco ještě napíšu…Každá událost v našem životě má potenciál nás někam posunout. V poslední době jich kolem mě bylo opravdu hodně :-)
Koukali jsme na Dr.Quenovou v úterý odpoledne po škole… Když se to přerušilo. Koukali jsme na to až do večera… Když padali věže, tak jsem vůbec nedokázal pochopit, že spadl celý mrakodrap, myslel jsem, že jen jeho kus…
Neuvěřitelné.
Já jsem se to dozvěděla poměrně brzo, ale ze začátku jsem netušila, jaký to má rozsah. Až večer Laura (Američanka žijící v Paříži) pořídila satelit a koukali jsme skoro nonstop. Od té doby v pařížském metru a u všech významnějších památek začali chodit vojáci se samopalama. Když jsem volala s našima, ptala jsem se, jaká ČR přijímá bezpečnostní opatření a strašně jsem se divila, že skoro nic :-)