O víkendu, který právě uplynul, jsme si připomínali jedno z nejsmutnějších výročí naší země. Aspoň z mého pohledu. Výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 na naše území.
Národ, který se zvedal z těžkých časů, který nakročil ke svobodě, byl zrazen vlastními lidmi. Já jsem v té době ještě nebyl na světě. Mí rodiče měli oba 13 let. Myslím si ale, že tato věc nechala na našem národě nějaké stopy. Stopy, se kterými se snažíme vypořádat dodnes. Touha po svobodě, která byla zadupána. Celá generace, která ztratila naději.
Generace, která v šedesátém osmém ztratila naději, je teď u kormidla v naší zemi a v mnoha dalších oblastech. Nebude tam navždy. Po ní přijde na řadu generace tzv. Husákových dětí, mezi které se řadím i já. Měli bychom převzít zodpovědnost, ale trochu se bojíme. Naděje, která byla tehdy zašlapána ještě není obnovena. Navíc je znovu ušlapávána tím, jak se političtí představitelé a další elity v naší zemi chovají.
Myslím si, že je čas na změnu. Jenže tu nevyvoláme pouhým kroužkováním u voleb. Tato naděje byla znovu ušlapána. Změnu vyvoláme tím, že se generace Husákových dětí přestane zajímat jen o sebe a svoje záležitosti, ale začne se aktivněji podílet na tom, co se zde děje. Znovu najde naději, kterou její rodiče ztratili. Bez naděje totiž všechno jde strašně těžce.
Je na nás, co s tím uděláme.
One Comment