Bible je strašně zvláštní kniha. Můžu některý úsek číst třeba už posté, říkám si, že už mě tam nic nemůže překvapit, ale musím říct, že když si to řeknu, tak se stane pravý opak. Nedávno jsem četl Janovo evangelium. O Káni Galilejské jsem psal zde. Teď je na řadě oheň z 21. kapitoly.
Téměř před jedenácti lety jsme začínali s Betanií. Jedno z prvních kázání měl Danda Fajfr, který je v současnosti předsedou Rady CB. Kázal na 21. kapitolu Janova evangelia. Nepamatuju si už přesně to, o čem kázal, ale vybavuju si to, když říkal, že Ježíš měl velkou dávku humoru. Jeho ironie se projevuje nejvíc, když se učedníků, kteří za celou noc nechytli žádnou rybu, ptá na jídlo.
5 „Nemáte něco k jídlu, hoši?“ zavolal na ně.
„Nemáme,“ odpověděli.
Docela nářez, ne? Dokážu si to docela dobře představit a úplně slyším ten tón v hlase, když jim to říká. Pokaždé, když čtu tuhle část, tak si na to kázání vzpomenu. Tentokrát ale moji pozornost zaujala poznámka u verše devátého
9 Když vystoupili na břeh, uviděli rozdělaný oheň a na něm rybu a chléb.
Poznámka se zmiňuje o dvou věcech:
- jedná se zde o oheň ze dřevěných uhlíků
- odkazuje se na stejné slovo, které je použito u ohně, u kterého stál Petr, když zrazoval Ježíše
Nevím, jestli to má spojitost, ale možné to je. Mě osobně to v daný moment fakt zaujalo. Uvědomil jsem si, že Ježíš o nás ví. Ví o tom, čím jsme prošli, Ví o tom, co se nám stalo, kdy se to stalo a za jakých okolností. On nám rozumí. A nejen to. Ví, jak daný problém vyřešit.
Petra se třikrát zeptal stejnou otázkou na to, jestli ho miluje. Ženě u studny se zeptal na okolnosti jejího života. Tak by se dalo pokračovat do nekonečna.
Každý z nás má nějaké trable. Na jejich řešení nemusíme zůstat sami. Stačí dát prostor Ježíšovi, aby mohl položit tu správnou otázku, která nám ukáže co dál.