Tuto neděli (5.6.2011) skončí druhé kolo Česko-Slovenské Superstar a rozhodne se jestli vyhraje Gabriela Gunčíková a nebo Lukáš Adamec. Asi není třeba psát o tom, o čem tato soutěž je. Cílem je objevit nové pěvecké talenty. Několik z účastníků minulých kol se uchytlo a vcelku kvalitně čeří vodu české hudební scény. Nejvýraznější postavou je asi vítězka úplně prvního kola – Aneta Langerová.
Mě ale minulou neděli napadlo zajímavé srovnání.
Zaujalo mě to s jakým nadšením a jak naplno účastníci zpívají. Bylo vidět, že do toho dávají vše – své schopnosti i emoce. Srovnal jsem si to s tím, jak my křesťanští hudebníci někdy o nedělích zpíváme písně během bohoslužby a to srovnání nedopadlo moc dobře. A přitom by to mělo být právě naopak.
Ano, zpívá se lépe, když máte živé a nadšeně reagující publikum. Ano, zpívá se lépe, když máte skvělý zvuk a úžasnou kapelu, která šlape jak hodinky. Ano, zpívá se lépe, když jste v záři reflektorů. Ano, ale je to nic proti publiku, pro které zpíváme my. My zpíváme o Bohu a pro Boha. On stvořil tento svět. On nás vykoupil ze smrti. On nám odpustil naše hříchy. A to už jsou pádné důvody k tomu, abychom zpívali s mnohem větším zápalem a nadšením než zpívají účastníci Superstar. Technika je jen pouhým prostředkem k zesílení zvuku, ale to pravé nadšení můžeme provozovat i s jednou obyčejnou kytarou, jelikož Bůh sleduje postoj naše srdce. Bůh naslouchá jeho tlukotu a je na nás, co uslyší.
Co si myslíte Vy?
Díky za článek, asi si ho nenechám pro sebe :)
díky, nenechej. Klidně ho sdílej dál… :-)