Dlouho jsem zvažoval nad tím, že bych něco napsal k současnému dění na naší politické scéně. Dan Drápal mě předběhl a jelikož mám jeho pohled na věci rád, tak je tu další z jeho článků. Klidně můžete zanechat i svůj komentář…
Slovo „apokalypsa“ se používá ve dvou základních významech. Etymologicky znamená „zjevení“, či ještě přesněji „odhalení“. A jelikož biblická kniha Zjevení sv. Jana obsahuje (mimo jiné) odhalení hrůz, které přijdou na celý svět v závěru věků, používá se slovo „apokalypsa“ v přeneseném slova smyslu jako označení hrůz.
Zdá se mi, že morální apokalypsu prožíváme v naší současné domácí politice. A prožíváme ji v obou zmíněných významech. Zjevuje se (odhaluje se), co politici a lidé, kteří tahají za nitky, dělají a jak smýšlejí, a toto jednání a smýšlení je tak úděsné, že se nejen slabším povahám svírá jak hrdlo, tak žaludek.
Co si o tom všem myslet? A co lze očekávat? Nabízí se nějaké řešení?
A co vlastně chceme řešit?
Zdá se mi, že už v devadesátých letech zde vznikl jakýsi „hospodářsko-politický komplex“. (Vzpomínáte si, jak komunisté mluvívali o „vojenskohospodářském komplexu“?) Antikomunisté a milovníci konspiračních teorií řeknou, že něco takového komunisté připravovali už před listopadem. Tím si zdaleka nejsem jist – podle mne tento komplex nefunguje na bází žádné ideologie, ale čistě na bázi sobectví, vůle k moci a vůle k bohatství. Tento komplex využívá našeho politického zřízení, našich politických stran a našich médií. Nemyslím si, že je řízen z nějakého jediného centra. Je založen na moci peněz, na sbírání kompromitujících materiálů na všechny „spoluhráče“, a to jak na ty, s nimiž jsou protagonisté tohoto systému momentálně zadobře, tak na ty, s nimiž momentálně vedou zápas na život a na smrt. Jelikož neplatí žádná pravidla a žádné morální zásady a je dovoleno prakticky vše, neexistují žádné trvalé závazky a trvalá loajalita. Dnešní spojenec může být zítřejším nepřítelem.
Přes všechny (často velmi kruté) vnitřní boje dělá tento komplex už zhruba patnáct let všechno proto, aby se udržel u moci, zatímco značná část přemýšlivé veřejnosti se s tím pokouší něco udělat, lež neustále bezvýsledně. Klíčoví hráči tohoto systému totiž ovládají velké strany. Všechny menší strany, které se pokusily tento systém nějak narušit, se jim vždy podařilo rozložit zevnitř. Za první pokus bylo možno označit Unii svobody – víme, jak skončila. Opoziční smlouva byla pokusem moc tohoto politicko-hospodářského komplexu zakonzervovat; společnost ale měla v té době ještě dostatek síly, aby tomu zabránila. Tento komplex měl dostatek moci a peněz, aby se vždy našel nějaký ten melčák nebo trochu pohanky. I Zelené, kteří nebyli „plnohodnotnými“ členy tohoto hospodářsko-politického komplexu (a tudíž pro něj představovali hrozbu) se podařilo pomocí dvou političek (jak se vlastně jmenovaly?) zpacifikovat. Pokud hrozilo, že do systému nahlédne nějaký naivní čunek, namydlili mu schody a zlikvidovali ho, ještě než se stačil v Praze v parlamentních katakombách rozkoukat.
Když jsme začali dlouho před minulými volbami dostávat do schránek barevné propagační materiály Věcí veřejných, bylo mi jasné, že se zde objevuje nová síla, za kterou musí být silný kapitál. Už proto jsem si o ní nedělal žádné iluze. Svou nedůvěřivostí jsem občas iritoval své přátele z venkova, u nichž jsem se obával, že si s touto stranou spojují příliš velké naděje.
Domnívám se, že Vít Bárta se pokusil narušit „náš“ hospodářsko-politický systém. Nedělám si o něm nijak zvláštní iluze – ani o jeho motivaci, ani o jeho metodách. Nicméně nepřijímám tvrzení, že Bárta je ohrožením demokracie a že je třeba s ním zatočit. Demokracie je u nás „ohrožena“ od samého počátku. Jak to ODS opravdu myslí s bojem proti korupci, dostatečně jasně vyjevila aféra Michálek: Poctivec byl odejit, ministr Drobil se stal ideologem strany. Jakými metodami se bude ODS držet u moci, se navenek ukázalo při stanovení volebních obvodů v Praze a při následném jednání o složení pražské radnice. Neměli bychom zapomenout na tehdejší svorné tvrzení ODS a ČSSD, že jejich programy se z devadesáti procent shodují. Je možné, že nám totéž předvedou a zopakují i na celostátní úrovni.
Bárta ovšem používal stejné metody jako ti, proti nimž bojoval. S tím rozdílem, že nerozdával peníze daňových poplatníků, ale své vlastní. Přiznám se, že to považuji za polehčující okolnost. Na počátku Bártova pádu byl pan Škárka, který vyinkasoval peníze za to, aby mlčel, a pak nemlčel. Při vysvětlování svého počinu zaujal snad všechna stanoviska, která jsou logicky myslitelná: V rozhovoru s Respektem si vymýšlel, pak nevymýšlel, peníze šly na kancelářské potřeby a ošacení, pak zase byly odměnou za Škárkovo mlčení – vyberte si, co chcete. Já nechci nic.
O roli médií si můžete udělat určitou představu, když se zamyslíte nad tím, že kompromitující materiál na Bártu se objevil právě teď, přestože jde o záležitost tři roky starou. To záznam Bártových skutečných plánů nebyl dříve k dispozici? Ale jistěže byl, jen se čekalo na nejvhodnější dobu, kdy Bártu sestřelit. A když si Bárta dovolil navážet se do takových firem, jako je Skanska… Čím si můžeme být jisti? Že podobných materiálů na jiné politiky existuje v záloze dost a dost.
Veřejnost – nebo alespoň její část – se jistě pokusí v dalších volbách „něco udělat“. Komu vhodí protestní hlasy tentokrát? Zeleným? Nebo to znovu zkusí s lidovci? Rozkol ve Věcech veřejných patrně znemožní nějaké nové straně podobný nástup, který se povedl véčkařům. A přestože nyní vlastně ztrácím slovo za Víta Bártu, uvědomuji si, že to byly do značné míry peníze, spousta peněz, které tuto stranu vynesly nahoru. A je málo pravděpodobné, že by strana, která se příště pokusí postavit se politicko-hospodářskému komplexu, tyto peníze měla.
Jak Martinu Bursíkovi, tak Vítu Bártovi jeho vnitrostraničtí oponenti vytýkali diktátorské metody. Já sám jsem se z politiky stáhl, protože mi po čase bylo jasné, že bez značné míry asertivity a, chcete-li, jistých „diktátorských“ přístupů v ní v současné době uspět nelze. Těm, co zevnitř potopili Bursíka, se také nic nepovedlo, tím méně se to povede takovému chameleonovi, jako je pan Škárka. Tito lidé jsou „likvidátoři na jedno použití“.
Co tedy navrhuji? Cesta, kterou zvolil Vít Bárta, pro mě není. Kdyby se mu podařilo porazit současný politicko-hospodářský komplex, patrně by ho nahradil jiným, možná trochu výkonnějším. Nevím, zda je vůbec možné tento hospodářsko-politický komplex porazit. Rozhodně je třeba ale podpořit jakoukoli politickou stranu, která se o to pokusí a u níž bude jakás takás naděje, že s ním okamžitě nesplyne. Ale možná nás opravdu čeká už jen apokalypsa. Ta morální již nastala.
Člověk ale může stále pracovat na sobě. Zůstat dneska čestným a poctivým člověkem znamená vytvořit umělecké dílo. Domnívám se, že je k tomu potřeba velké vnitřní síly, ale především značné dávky Boží milosti. Obojí přeji všem svým čtenářům!
Dan Drápal, 10. dubna 2011