Další ze série článků Dana Drápala k aktuálnímu tématu…
Arabové a touha po demokracii
V „Orientaci“ – příloze Lidových novin ze soboty 5. března 2011 – vyšel zajímavý článek sociologa Karla Černého „Po čem touží arabská ulice“. Článek vyznívá docela optimisticky, protože na základě sociologických průzkumů dokládá, že Arabové touží po demokracii neméně než Američané, Evropané nebo třeba Japonci.
Článek není naivně optimistický – Karel Černý si uvědomuje, že vztah Arabů k demokracii může být i problematický. Upozorňuje na to, že Arabové si možná od demokracie slibují až příliš: „Arabové věří, že nastolení [demokracie] jaksi automaticky vyřeší palčivé sociální a ekonomické problémy, které dosavadní diktatury řešit nedokázaly.“
Zajímavá je i pasáž hovořící o roli, kterou by podle Arabů měly v demokratickém zřízení hrát duchovní autority a islámské právo šaría. Zde pan Černý rovněž vidí jistý možný „zádrhel“; uklidňuje nás tím, že Arabové si sice myslí, že by zákony neměly být se šaríou přinejmenším v rozporu, ale podobně si celých 46 % Američanů „přeje bibli jako jeden ze zdrojů zákonných norem ve Spojených státech“.
Za plus článku vidím Černého upozornění, že západní demokracie měří dvojím metrem, protože na jednu stranu kritizují různé diktátorské režimy v jiných částech světa (Severní Korea, Barma, Kuba), ale vojensky i hospodářsky podporují často ještě brutálnější režimy v arabském světě, a to především proto, že tyto země jsou významnými producenty ropy. V tom má Karel Černý bohužel pravdu. Obávám se, že tato politika dvojího metru se Západu ještě velice vymstí, nicméně v tuto chvíli nejsem schopen nabídnout nějaké snadné řešení. Nesnadné řešení se sice nabízí, nicméně tato otázka přesahuje meze tohoto článku.
Přesto vidím v článku Karla Černého vážné nedostatky. Pokusím se zformulovat své námitky.
Předně je evidentní, že článek psal sociolog, nikoli historik. I když to článek výslovně neříká, jako by pracoval s předpokladem, že hlavní je, že si Arabové demokracii přejí. Karel Černý skoro jakoby stál na straně těch, kdo tvrdí, že demokracie je univerzální hodnota (aby nebylo mýlky, přiznám se, že do tohoto tábora patřím). Nicméně aby se demokracie „ujala“, musí pro ni existovat určité historické, ale také určité ekonomické předpoklady. O ekonomických předpokladech demokracie hovoří obšírně Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody, na níž v této souvislosti odkazuji. Ekonomickými předpoklady demokracie, které nechybějí v bohatých ropných státech, ale chybějí například v Egyptě, Jemenu či Tunisku, se zde zabývat nebudu; jsou důležité, ale podružné ve srovnání s předpoklady historickými.
Domnívám se, že cesta ke zrodu demokracie byla dlouhá a trnitá. Pominu tzv. antickou demokracii, protože na ni nevěřím. Vzhledem k tomu, že se netýkala otroků, vztahovala se na zhruba desetinu populace „demokratických“ městských států. Šlo tedy ve skutečnosti o aristokracii nebo oligokracii, která zavedla určité demokratické principy do rozhodovacích mechanismů. Hlubší význam měly určité demokratické náběhy v antickém Římě; nás však zajímá demokracie pro všechny, a tu umožnilo teprve křesťanství s důrazem na rovnost všech lidí před Bohem. A trvalo mnoho staletí, než se tento důraz plně prosadil.
Dlouhá a trnitá cesta k demokracii vedla přes určitý fenomén, který byl typický pro evropský středověk a který jej – ve srovnání s islámským světem – zdánlivě oslaboval. V západní Evropě se neustále svářila moc duchovní s mocí světskou. Se střídavými výsledky zde probíhal mocenský boj mezi papežem a císařem, případně mezi panovníkem a církví v jeho državách. Tento boj měl nejrůznější podoby a mnohdy byl dosti krvavý; z hlediska myšlenkového ale byl velice podnětný. Sama jeho existence zabránila myšlenkové stagnaci.
Po bojích mezi papežstvím a císařskou mocí nastoupil boj reformace s protireformací. Uprostřed tohoto vývoje se bolestně a ponenáhlu rodila myšlenka náboženské svobody. My žijeme v době, kdy je v Evropě již několik staletí jasné, že jsou oblasti, do nichž stát nemá právo zasahovat – především oblast lidského svědomí. Pravda, stále znovu se dály pokusy toto pravidlo nerespektovat. (Takovým pokusem byl i reálný komunismus.) Dále je třeba vzít vážně další skutečnost, na níž upozorňuje Fareed Zakaria: Nástupu demokracie často předcházelo delší období, kdy se ještě nedalo hovořit o demokracii, ale již se dalo hovořit o právním státě. Obávám se, že toto neplatí prakticky o žádné arabské zemi.
Velice Arabům demokracii přeji. Stejně jako ji přeji Rusům a Bělorusům, Kubáncům a Barmáncům. Obávám se ale, že k jejímu zavedení nebude stačit „touha arabské ulice“. Demokracie prostě nemá v arabském světě, zvyklém na úplatky a na to, že ten, kdo má moc, bere vše, historické předpoklady. To jistě neznamená, že by demokracie musela být v arabském světě bez šancí. Jsem si ale jist, že než bude nastolena demokracie, bude muset v těchto zemích existovat náboženská svoboda. A v tomto ohledu nutno přiznat, že za tvrdých diktátorů na tom byly náboženské menšiny v arabském světě lépe než pod vládou s určitými demokratickými prvky. Křiklavým příkladem může být osud iráckých křesťanů, jejichž počet se za deset let ztenčil z milionu na polovinu. Troufnu si předpovědět, že do roku 2025 budou iráčtí křesťané zcela vyhubeni. A obávám se, že v následujících letech bude nesmírnému utrpení vystavena desetimilionová koptská menšina v Egyptě.
Proč tomu tak je? Protože islám náboženské svobodě nepřeje. Přímo v jeho základu je zakódováno šíření islámu silou – byť nás islámští apologetové mohou do nekonečna odkazovat na jeden verš v Koránu, kde se píše, že v náboženství nemá být žádné donucování. Celé dějiny islámu jsou výmluvným svědectvím o tom, jak byl tento verš v praxi aplikován.
Předpokládám námitku, že křesťanství bylo také šířeno silou. Ano, je tomu tak. Nicméně – a zde vidím podstatný rozdíl – toto šíření silou nepatří k základu křesťanství; právě naopak. Šíření křesťanství silou je hanbou křesťanství, to budiž řečeno naprosto jasně. Je třeba ale rovněž vzít v úvahu, že v prvních třech staletích se nic takového nedělo (na rozdíl od prvních tří staletí islámu), a úspěšná křesťanská misie v posledních dvou stoletích (v minulém století zejména v Koreji, v současnosti zejména v Číně) nemá se silovými postupy pranic společného (za to má mnoho společného s mučednictvím).
Pokud Karel Černý považuje za zpozdilé Američany, kteří chtějí Bibli jako základ zákonodárství, pak je třeba upozornit, že Bible tím základem prostě je, ať chceme nebo nechceme. Kromě prvních tří přikázání obsahuje Desatero obecné zásady, které je třeba uplatňovat v každé společnosti, má-li ta společnost fungovat. Určitý rozdíl může být pochopitelně v přístupu k psanému textu. Říká-li Bible „proklet buď muž, který svádí slepce z cesty“, je možno k němu přistoupit fundamentalisticky a obřadně takového muže proklínat, ovšem jen když ubližuje slepému (a ne, když ubližuje kupříkladu hluchému), nebo je možno jej chápat jako příkaz principiální ochrany slabých a handicapovaných. Patrně i šaríu by bylo možno chápat nějak duchovněji, než tak činí ti, kdo sekají ruce zlodějům. Je ale na muslimech samotných, aby interpretovali Korán – my to za ně dělat nemůžeme. – Snažím se tím naznačit, že 46 % pro Bibli a případných 46 % pro Korán nemusí znamenat zdaleka totéž.
Přiznám se, že vidím vyhlídky demokracie v arabském světě mnohem pochmurněji, než je vidí pan Černý. Přitom bychom si jistě měli skutečnou demokracii v arabském světě přát – kdyby byl arabský svět demokratický, patrně by nás neohrožoval. Nedávný pokus vyvézt demokracii do Iráku ale hovoří sám za sebe. Víme, že tudy cesta nevede.