Další z výborných článků od Dana Drápala, který s dovolením dávám i sem, jelikož s ním naprosto souhlasím…
Před sedmi lety jsem napsal článek „Tři domy“ o vztahu sekulárního humanismu, křesťanství a islámu. Psal jsem, že se jedná o tři rozhodující duchovní síly současného světa, a vyslovil jsem přesvědčení, že sekulární humanismus bude nakonec muset ustoupit – buď křesťanství, nebo islámu.
Sedm let je z hlediska života ideologií, neřku-li náboženství, velmi krátká doba. Nicméně je již dostatečně dlouhá, abychom se mohli zamyslet nad změnami, k nimž dochází.
Před sedmi lety jsem upozorňoval na skutečnost, že islám se sice Západní společnosti, zvyklé na bezbřehou toleranci, jeví jako značně cizorodý prvek, nicméně i v této sekulární (možná bych měl napsat: právě v této sekulární) společnosti se najdou lidé, kteří se pro něj nadchnou. Upozorňoval jsem, že k islámu se přidávají i mladí lidé vyrostlí v sekulárním prostředí. Právě tato tendence, tehdy ještě téměř neznatelná, je dnes jasně patrná. Mnozí byli „v šoku“, když se ukázalo, že teroristické útoky ve Velké Británii nejsou dílem Pákistánců nebo Arabů, kteří do Evropy přijeli z islámského světa, ale že jsou dílem lidí, kteří se v Británii již narodili. Dnes je již politikům i tajným službám jasné, že pachatele budoucích atentátů netřeba hledat v přistěhovalcích, ale v islamistech, kteří na Západě vyrostli. To, co se ještě před sedmi lety jevilo jako nepravděpodobné, je dnes již naprosto běžné.
Psal jsem rovněž o tom, že sekulární humanismus nemá lidi ochotné za něj umírat. Ano, lidé jsou ochotni umírat z lásky nebo z nenávisti, nikoli však z tolerance. Tolerance – podobně jako svoboda – je hodnota, která je v určitých souvislostech velice důležitá a naprosto nezbytná; je to ale hodnota podpůrná a svým způsobem prázdná, jejíž cena se zcela odvíjí od svého objektu: k čemu ona tolerance je. Je to hodnota, umožňující skutečné hodnoty. Obdobou je svoboda. Láska není možná bez svobody. Svoboda sama vás však nechá prázdnými; láska nebo pravda jsou hodnoty, které vás naplní.
Nejlepší obrana je zavřít oči?
Ti, kdo znají pouze toleranci, nikoli však pravdu, pravdu mnohdy ani znát nechtějí. Ve vztahu k islámu se to projevuje tím způsobem, že se islamistické nebezpečí podceňuje nebo přímo popírá. Když na vojenské základně ve Fort Hood v Texasu zavraždil major Nidal Malik Hasan 13 lidí, žurnalisté i politici se z počátku snažili potlačit informaci, že tak činil ve jménu islámu. Když byl zneškodněn pokus o atentát na Times Square, média i politici odmítali možnost, že by šlo o dílo islamistů – někteří levicoví žurnalisté dokonce vyslovovali domněnku, že by mohlo jít o čin nějakého „poblouzněného přívržence Čajových dýchánků“. Pak objevili Fajsála Šahzáda, který se přiznal nejen k činu, ale i k jeho motivaci: Jde prý o válku islámu proti Spojeným státům a on sám se považuje za islámského bojovníka. A takto bychom mohli pokračovat. Rozumějte mi dobře: Netvrdím, že všichni muslimové chtějí zničit naši civilizaci. Tvrdím však, že islamisté vyhlásili Západu válku a myslí ji naprosto vážně. V Iráku vyhlásili válku křesťanům, kteří se ani nemohou bránit. Počet křesťanů v Iráku klesl během posledních sedmi let z jednoho milionu na polovic. Během následujícího desetiletí budeme svědky vymizení křesťanského obyvatelstva v Iráku a v Sýrii a drastického snížení jejich počtu v Libanonu a v Egyptě – přestože ve všech těchto zemích křesťané žili již od 2. století. Sekulární humanisté ale o této válce nechtějí slyšet, protože nechtějí bojovat.
Svůj tehdejší článek jsem napsal před aférou kolem dánských karikatur proroka Mohameda. Tato aféra byla nejvýznamnější z mnoha dalších, z nichž některé byly pouze lokální a málokdo o nich ví. Ale už i v českých médiích jsem zaznamenal názor, že „muslimy bychom neměli provokovat“ a že bychom neměli zesměšňovat ani Mohameda, ani Korán. Já sám nepociťuji touhu zesměšňovat Korán, ale kroutím hlavou nad pokrytectvím těchto lidí, kteří zpravidla nemají sebemenší problém, pokud se jedná o zesměšňování Ježíše nebo Bible. Ukazuje se, že na ně stačí udělat bububu, pohrozit jim násilím a oni už se poddají.
Delegitimizace Izraele
Výrazný posun nastal v posledních sedmi letech ve vztahu k Izraeli. Můžeme mluvit o jeho postupující delegitimizaci. Izrael je dnes obklopen bližšími a nebezpečnějšími hrozbami než kdy jindy. Počet raket namířených na izraelské území dnes několikanásobně převyšuje počet raket namířených na Izrael před válkou s libanonským Hizballáhem v roce 2006. Troufnu si tvrdit, že pád Izraele bude předzvěstí brzkého zániku Západní civilizace. Arabové si mohou dovolit prohrát tolik válek, kolik chtějí; pro Izrael by jediná prohraná válka znamenala ztrátu národní existence. Staletý a primitivní antisemitismus, který byl v Evropě tu živen, tu krocen světskou mocí (většinou v závislosti na hospodářských zájmech), našel svého pokračovatele v „politicky korektním“ antijudaismu.
Pozitivní momenty
Na druhé straně jsou i pozitivní momenty. Německá kancléřka Merkelová prohlásila, že multikulturalismus selhal. Vyslovila sice něco, co bylo evidentní již delší dobu, ale vyslovila to nejvlivnější žena současné Evropy (mluvíme-li o politické rovině). V Nizozemsku posílila „Strana svobody“ Geerta Wilderse; stala se třetí nejsilnější stranou v zemi a kdyby se volby konaly dnes, patrně by se s 31% hlasy stala stranou nejsilnější. V Německu vyšla kniha sociálního demokrata Thilo Sarrazina Německo samo sebe likviduje varující před vývojem v zemi našich nejdůležitějších sousedů. Kancléřka Merkelová ji sice odsoudila a prohlásila, že ji ani nebude číst, nicméně kniha během krátké doby vyšla již ve třinácti dotiscích a prodalo se již přes milion exemplářů. Zatímco mnozí politici stále volí možnost hrát mrtvého brouka, diskuse o soužití s islámem nabývá na síle a je evidentní, že včerejší politicky korektní odpovědi už dnes nestačí. Ani o Švýcarech patně nebudeme tvrdit, že jde většinově o primitivní xenofoby. Výsledky jejich posledních referend k otázkám imigrace (a opět např. německé ohlasy na tato referenda…) sílu tohoto tématu jen potvrzují. Zavírat oči již nelze.
Západ nemá odpověď
Skutečnost, že stále více lidí je ochotno nazývat věci pravými jmény, je sama o sobě pozitivní. Jsou dokonce určité signály, že si asymetričnost situace uvědomují i vlády. Nedávno se norská vláda rozhodla podmínit povolení ke stavbě mešit v Oslu a v Tromsø (za saudskoarabské peníze) recipročním povolením postavit v Saudské Arábii kostel. Jsem však přesvědčen, že přes rostoucí a oprávněné zneklidnění obyvatelstva v řadě evropských zemí si Západ prostě neví rady. Sekulárním humanistům nezbývá než doufat, že se problém vyřeší sám: Muslimské státy zbohatnou, stanou se méně „religiózní“, začnou mít méně dětí… a budou chtít být jako my. Jenže co když ne?
Bůh, modly a nic
Pokud lidé přestanou uctívat pravého Boha, začnou uctívat modlu…nebo nic. Ale pokud lidé delší dobu neuctívají nic, začnou brzy uctívat modlu… pokud nezačnou uctívat pravého Boha. Sekulární humanismus je přechodný fenomén. Vytváří vakuum, které volá po naplnění. A naplní ho buď falešný bůh, krvežíznivý a hubící konec konců jak své odpůrce, tak své vyznavače, nebo Bůh pravý, plný milosrdenství a lásky, otec Ježíše Krista, jenž položil svůj život za své přátele, ale i za své nepřátele.
Evropa by mohla doufat v pomoc odjinud. Mohla by doufat především v pomoc čínských křesťanů. Krev mučedníků vydává bohatou žeň. A v Číně bylo a je mnoho, opravdu mnoho křesťanských mučedníků. (Evropské sekulární humanisty zajímají nanejvýš tibetští buddhisté; utrpení čínských křesťanů zůstává mimo jejich zorné pole.) Kolik mohlo být křesťanů v Číně v polovině minulého století? Milion? Možná ani tolik ne. Dnes hovoří střízlivé odhady o sto milionech. Jakmile rozhodní křesťané tvoří deset procent obyvatelstva, situace daného národa se radikálně mění. Soli a světla není potřeba příliš mnoho, aby bylo jejich působení znát.
Evropa by mohla doufat třeba i v pomoc latinskoamerických křesťanů. Křesťanské probuzení v Jižní a Střední Americe proměňuje atmosféru v těchto zemích a má již i sociologicky a ekonomicky doložitelné dopady.
Ale lepší bude nedoufat v člověka, byť člověka zbožného, byť v bratra či sestru, kteří nám jsou zářným příkladem. Není žádný důvod, proč bychom se nemohli cele obrátit k Bohu my, Evropané. Ano, budeme muset začít důkladným a hlubokým pokáním. Pokáním z toho, že dáváme přednost blahobytu před dětmi. Pokáním z toho, že zabíjíme nenarozené – ty, kteří se ještě nemohou bránit. Pokáním z toho, že jsme popřeli takové věci jako je věrnost, čest a neúplatnost. Pokáním z toho, že jsme prohlašovali svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka. Pokáním ze sebestřednosti. Pokáním z modlářství všeho druhu.
Ano, soudy přesto dolehnou. A soudy budou patrně mít někdy podobu vítězství islámu. Zabíjeli jste své děti? Dostanete se do područí těch, kdo své děti nezabíjejí; budou zabíjet vaše děti. Popřeli jste rozdíl mezi mužem a ženou? Dostanete se do područí těch, kteří ho velmi zdůrazňují, byť zcela jiným způsobem, než to pravý a milující Bůh kdy zamýšlel. Posmívali jste se pravému Bohu a těm, kteří ho ctili? Budete tedy nedobrovolně a ve strachu ctít boha falešného. Nezajímala vás pravda? Dostanete se tedy do područí lži.
Možná, možná zde ještě povstanou modlitebníci, kteří budou volat k pravému Bohu o milost. A možná, možná se Bůh, najde-li se alespoň pět spravedlivých, ještě jednou slituje. Až budeme volat spolu s prorokem: „V hněvu svém na milosrdenství se rozpomeň…“ (Abk 3,2).