Dnes jsem dělal “zkoušku dospělosti” v rámci mojí architektonické praxe. Je to autorizační zkouška, která slouží k tomu, abych mohl nést zodpovědnost za projekt sám za sebe – tzn. dostanu kulaté razítko.
Přihlásil jsem se někdy na jaře a tak stále bylo dost času, protože zkouška měla být někdy na konci října. Občas jsem se podíval do stavebního zákona a pomalu jsem začal dávat dohromady projekty na kterých jsem dělal. Pak přišly letní prázdniny, narodila se nám Stella a najednou toho času bylo mnohem méně. Večerní zodpovědnosti najednou nekončily v osm, ale v jedenáct. Štěpán nechodil spát v osm, ale usínal až o půl desáté a Stella někdy až o půlnoci.
Pak přišlo září a měl jsem už jen měsíc. Začal jsem vážně číst stavební zákon, ale občas jsem se probudil ve tři ráno na pohovce v pracovně, přesunul jsem se do postele a v sedm jsem šel do práce. Vcelku náročné. Připadal jsem si, že nic neumím. Poslední týden před zkouškou jsem dodělal portfolio a poslední odpoledne jsem se ho chystal vytisknout. Tisk mi trval celkem asi 6 hodin takže jsem z práce odcházel v deset v noci.
Ráno na zkoušce, která začala testem, jsem si připadal, jako bych měl v hlavě vymeteno. Nakonec jsem ke každé otázce napsal aspoň nějakou odpověď. testem jsem prošel a tak po kávě jsem šel na ústní část zkoušky. Asi mi trochu pomohli mí předkové (bratr mého dědy z otcovy strany byl hlavním architektem města Brna a učil na architektuře a jeden ze zkoušejících dělal tátovi šéfa v práci asi 12 let), takže se celá ústní část nesla v přátelském duchu.
Nakonec mi oznámili radostnou novinu a já jsem se stal autorizovaným architektem…
Moc mě to potěšilo a jsem přesvědčen, že mi v tom pomohl Bůh, protože jsem tomu dal opravdu jen minimum a ne maximum, což by si ta zkouška zasloužila, ale Bůh se nade mnou smiloval a udělil mi cenou lekci ohledně dělání věcí včas…
Už nechci věci odkládat – je to ale těžké…