Filipským 4
1 Proto, moji milovaní a vytoužení bratři, moje radosti a koruno, takto stůjte v Pánu (stay true to the Lord), milovaní.
2 Prosím Euodii a prosím Syntychu, aby stejně smýšlely v Pánu (because you belong to the Lord, settle your disagreement). 3 A žádám i tebe, věrný spojenče (teammate), pomáhej jim. Ony přece spolu se mnou bojovaly v evangeliu, a také s Klementem a s mými ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.
4 Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! (rejoice) 5 Vaše vlídnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko (is coming soon). 6 O nic nemějte starost, ale za všech okolností své žádosti skrze modlitbu a prosbu s díkůčiněním oznamujte Bohu (ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním.) 7 A Boží pokoj, který převyšuje všechen rozum, bude střežit vaše srdce i vaše mysli v Kristu Ježíši.
(6 Don’t worry about anything; instead, pray about everything. Tell God what you need, and thank Him for all He has done. 7 If you do this, you will experience God’s peace, which is far more wonderful than human mind can understand. His peace will guard your hearts and minds as you live in Christ Jesus)
8 Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, cokoli počestné (ušlechtilé, čestné), cokoli spravedlivé, cokoli čisté, cokoli milé (hodné lásky), cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost (co se považuje za ctnost) a nějaká chvála (co sklízí pochvalu) – o tom přemýšlejte. 9 Čemu jste se naučili a přijali, co jste slyšeli a viděli na mně, to dělejte a Bůh pokoje bude s vámi.
10 Velice jsem se v Pánu zaradoval, že nyní konečně znovu rozkvetl váš zájem o mne. Mysleli jste na to sice již dříve, ale neměli jste příležitost. 11 Neříkám to kvůli tomu, že bych měl nedostatek; já jsem se totiž naučil být za všech okolností spokojen. 12 Umím být pokořen, umím také mít hojnost. Jsem zasvěcen do všeho a každým způsobem: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek.
13 Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje.
14 Udělali jste však dobře, že jste se stali spoluúčastníky mého soužení. 15 Vy, Filipští, přece sami víte, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, se žádný sbor se mnou nepodílel na výdajích a příjmech, jedině vy sami. 16 I do Tesaloniky jste mi přece více než jednou poslali na mé potřeby.
17 Ne že bych toužil po darech, ale toužím po ovoci, jež se rozhojňuje na váš účet. 18 Dostal jsem tedy všechno a mám nadbytek; jsem plně zaopatřen, když jsem přijal od Epafrodita to, co jste poslali – líbeznou vůni a vzácnou oběť příjemnou Bohu. 19 Můj Bůh pak podle svého bohatství slavně naplní každou vaši potřebu v Kristu Ježíši. 20 Našemu Bohu a Otci tedy buď sláva na věky věků. Amen.
21 Pozdravte všechny svaté v Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratři, kteří jsou se mnou. 22 Pozdravují vás všichni svatí, zvláště pak ti, kteří jsou z císařského domu. 23 Milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi všemi. Amen.
Minule jsme se dostali k jádru toho, co Pavel Filipským chtěl sdělit – vůbec nezáleží na tom kdo jsi, jakou máš barvu kůže, jaké vzdělání, jak jsi bohatý a jaké máš ve společnosti postavení – tohle všechno ztrácí lesk ve světle poznání Krista a toho, co v něm získáváme…
Pojďme se tedy ponořit naposledy do knihy Filipským…
První verš poslední kapitoly je takovým dovětkem za třetí kapitolou, potažmo za vším, co do této chvíle Pavel Filipským napsal.
…proto, moji milovaní a vytoužení bratři, moje radosti a koruno, takto stůjte v Pánu (stay true to the Lord), milovaní.
Nepůjdu hned k meritu věci, ale chtěl bych abychom si všimnuli taky toho, jak Pavel Filipské oslovuje a jak je nazývá – moji milovaní, vytoužení bratři, moje radosti a koruno (jinde píše, že jsou jeho chloubou). Našli bychom asi ještě několik titulů (k jednomu se ještě dostaneme), kterými Pavel oslovuje křesťany a kterými dává najevo na jednu stranu jak je vidí Bůh – chce je těmito osloveními jak povzbudit tak i zároveň ukázat na Boží pravdy o nich; na druhou stranu tím Pavel také dává najevo to, jak jsou pro něho lidé v církvi cenní a jak si jich váží a nedělá mezi nimi rozdílu.
Jak máme stát „takto“ v Pánu? Co to je?
Na konci třetí kapitoly se píše:
13 …zapomínaje na to, co je za mnou, a vztahuje se k tomu, co je přede mnou, 14 ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího povolání shůry v Kristu Ježíši. 15 Všichni, kdo jsme dospělí, tedy smýšlejme takto…
…20 Naše občanství je ovšem v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele – Pána Ježíše Krista. 21 Ten promění naše ponížené tělo, aby bylo podobné jeho slavnému tělu, podle té moci, kterou je také schopen podmanit si všechno.
Pokud budeme hledět k Němu a vztahovat se po tom, co je před námi (k Boží odměně v Kristu) a budeme si vědomí toho, že naše občanství je v nebesích, tak věřím tomu, že budeme dělat přesně to „takto“ stůjte v Pánu…
Stát znamená nepohnout se – z těchto pravd, které o sobě z Božího slova víme a které nám Pavel ukazuje na osloveních, ale taky v jeho vyučování, by nás, za žádnou cenu, nic nemělo vykolejit. Např. to, že jsme občané nebeského království – na základě toho, že jsme Krista poznali a on poznal nás, že jsme se všeho vzdali…
8 A vůbec všechno považuji za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem se všeho zřekl a pokládám to za hnůj, abych získal Krista 9 a byl shledán v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha a spočívá ve víře; 10 abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení a účast na jeho utrpení.,
je naší jedinou jistotou pro budoucnost která nás může „udržet nad vodou“…
2 Prosím Euodii a prosím Syntychu, aby stejně smýšlely v Pánu (because you belong to the Lord, settle your disagreement). 3 A žádám i tebe, věrný spojenče (teammate), pomáhej jim. Ony přece spolu se mnou bojovaly v evangeliu, a také s Klementem a s mými ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.
Je zajímavé, že se Pavel takto osobně obrací na dvě ženy, člověk by si řekl banalita a on se o nich zmiňuje v dopise, který si budou číst mraky lidí. Ale toto napomenutí mělo hluboký význam. Tyto ženy s Pavlem pracovaly na zvěstování Boží slova a podle popisu to dělaly pilně, zodpovědně a věrně. Ale něco se stalo. Asi se nepohodly a vznikl mezi nimi rozpor – zdá se že asi nikterak malicherný, vždyť se zvěst o něm donesla k Pavlovi, který byl velice vzdálen. Ten rozpor mohl ovlivnit (zdá se, že se tak i stalo) nejen jejich práci, ale (což je možná ještě drsnější) mohl ovlivnit práci ostatních ve Filipech a co víc, mohl by se stát důvodem pohledů skrze prsty na církev od lidí, kteří jsou mimo ni.
Pavel však ve svém napomenutí nevolá po dokonalém chování navenek (aby si nikdo ničeho nevšimnul) – vždyť on se úspěšně farizejství nedávno zbavil, volá po lásce a odpuštění, které se projevuje navenek. Volá po otevřenosti a jednotě v Kristu, volá po vzájemné pomoci uvnitř církve – tj. brojí proti individualismu – mějte zájem jedni o druhé, nebuďte k sobě navzájem lhostejní, plačte spolu s plačícími…
4 Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! (rejoice) 5 Vaše vlídnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko (is coming soon). 6 O nic nemějte starost, ale za všech okolností své žádosti skrze modlitbu a prosbu s díkůčiněním oznamujte Bohu (ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním.) 7 A Boží pokoj, který převyšuje všechen rozum, bude střežit vaše srdce i vaše mysli v Kristu Ježíši.
(6 Don’t worry about anything; instead, pray about everything. Tell God what you need, and thank Him for all He has done. 7 If you do this, you will experience God’s peace, which is far more wonderful than human mind can understand. His peace will guard your hearts and minds as you live in Christ Jesus)
Teď tu je velmi zajímavá část. Pavel opět vede Filipské k radosti. I uprostřed zápasů druhých, uprostřed neporozumění, uprostřed hříchu, uprostřed života, který je mnohdy ten z nejtěžších, se mají radovat… Podruhé zmiňuje v této knize radost a opět je to v souvislosti s něčím těžkým, čím procházeli Filipští – neshodou dvou vůdčích osobností sboru. „Udržujte si postoj radosti, máte důvod proč, ať se děje cokoliv…“
O nic nemějte starost – vede toto Pavlovo prohlášení Filipské k lhostejnosti?
Neeee – Ježíš přece řekl řekl to samé – jinými slovy
Matouš 6:25 “Proto vám pravím: Nemějte úzkost o svůj život, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, co si obléknete. Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? 26 Pohleďte na nebeské ptáky: nesejí, nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější než oni? 27 Kdo z vás dokáže úzkostlivou péčí přidat k délce svého života jediný den? … 31 Nenechte se tedy znepokojit a neříkejte: `Co budeme jíst?´ nebo: `Co budeme pít?´ nebo: `Co si oblečeme?´ 32 Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. 33 Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.
Pavel jakoby to přebral do své teologie a dodal k tomu důležitou věc – postoj vděčnosti za každých okolností a je nad slunce jasné, že Bůh se nedozví naše starosti, naše problémy jinak, než že mu je řekneme – jak easy, že řeklo by se. Modlete se a všechno bude fajn. Někdy se člověk ale modlí a věci fajn nejsou. Prosí co to jen jde a nic se neděje, jakoby Bůh schválně čekal, nechal nás se máchat ve věcech a bavil se tím, jak se snažíme. Myslím, že je na tom něco pravdy – Bůh opravdu čeká, ale čeká na ten správný čas. Na jeho čas. Někdy se to zdá jako věčnost, ale Bůh to má v merku.
Zabránit tomu, abychom to vzdali, tomu, abychom se na Boha vykašlali může opravdu jen onen postoj vděčnosti. Když jsme vděční (nebo se aspoň o to snažíme) za všech okolností pak jsme schopní a ochotní nést to těžké lépe, protože vidíme to, že Bůh to s námi nevzdal a vidíme to, co nám dal. A pak přijde do našeho srdce něco zvláštního, přes všechny logické pochybnosti tak podobně. Bůh zaplaví naše srdce pokojem a ten bude naše srdce a mysl střežit od stresu a strachu a blbého myšlení.
8 Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, cokoli počestné (ušlechtilé, čestné), cokoli spravedlivé, cokoli čisté, cokoli milé (hodné lásky), cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost (co se považuje za ctnost) a nějaká chvála (co sklízí pochvalu) – o tom přemýšlejte. 9 Čemu jste se naučili a přijali, co jste slyšeli a viděli na mně, to dělejte a Bůh pokoje bude s vámi.
Tyto verše jsou o tom, co je podporou pro tuto Boží ochranu naší mysli (pokojem). Jak Bohu můžeme pomoct a nevpustit si do hlavy věci, který by se mohly stát semeništěm – nejdřív pokušení a pak i hříchu, jak můžeme žít v posvěcení a uvádět ve skutečnost svoji záchranu…
Nad čím tedy přemýšlet co si do hlavy pustit… a co ne…
Jde tam pustit cokoliv – ale jen něco prospívá a to co prospívá je součástí našeho seznamu, pokud se na učíme filtrovat naše myšlenky skrz tento seznam, tak budeme ušetřeni mnohých zbytečných starostí a hříchů. Občas, když stojím před nějakým pokušením a vzpomenu si na to, co se tu píše, tak se mi mnohem snáz rozhoduje, do čeho jít a do čeho ne.
- pravda – o nás, o druhých, o Bohu – nepustit dál nic o čem víme, že je lež a nebo pokroucená pravda, nepustit nic, co by útočilo na to kým jsme v Kristu, co by útočilo na naše občanství v nebesích a s tím spojené věci
- čestné, ušlechtilé – ne něco, co zavání podvodem a takovým obcházením věcí, stavění se k něčemu zády, přehlížení něčeho, nebo někoho…
- spravedlnost – potřebujeme ji ale vidět Božíma očima, protože ta Boží je přeci jen trochu jiná, než ta naše lidská
- čisté – ne to co presentuje tento svět, mě se to hodně pojí s věcmi kolem sexu a pohledu na něj a vůbec kolem vztahů a podobně. Je toto v Božích očích čisté, tak se tím klidně ve své mysli zaobírej, ale pokud ne, tak na to nemysli…
- milé, lásky hodné – je to, co se dere do Tvé mysli hodné Tvojí lásky, má to něco společného s láskou…
- dobrá pověst – jde to proti pomluvám, protože pomluvy dobrou pověst rozhodně nešíří a proto se jimi zaobírat je mimo a člověk by si neměl pomluvy pouštět do mysli, protože pak ovlivňují to, jak se na druhé díváme – pak už je třeba nevidíme skrz čisté brýle, ale skrz brýle, které mají již nějaký odstín, který nám nadiktoval někdo úplně jiný
- ctnost – o ctnostech se snad ani nemusíme bavit – povzbuzuje Tě to, nad čím dumáš k lepším činům, buduje to Tvůj charakter – pak je to O.K. Co se Ti líbí na druhých to hledej u sebe a snaž se to budovat
- chvála (pochvala) – bude to nad čím přemýšlíš mít pozitivní efekt, nebo na druhou stranu je to hodné Tvojí chvály…
Tyhle věci jsem jen tak zlehka nadhodil, jak to ale vidíte Vy? Jak chráníte svoji mysl od špíny, která je kolem? Na co necháte svůj mozek myslet? Na co se dívají Vaše oči? Jste tu pro to, aby Vás Vaše myšlenky ovládaly a nebo jste tu proto, abyste ovládali Vy Vaše myšlení?
10 Velice jsem se v Pánu zaradoval, že nyní konečně znovu rozkvetl váš zájem o mne. Mysleli jste na to sice již dříve, ale neměli jste příležitost. 11 Neříkám to kvůli tomu, že bych měl nedostatek; já jsem se totiž naučil být za všech okolností spokojen. 12 Umím být pokořen, umím také mít hojnost. Jsem zasvěcen do všeho a každým způsobem: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek.
13 Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje.
14 Udělali jste však dobře, že jste se stali spoluúčastníky mého soužení. 15 Vy, Filipští, přece sami víte, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, se žádný sbor se mnou nepodílel na výdajích a příjmech, jedině vy sami. 16 I do Tesaloniky jste mi přece více než jednou poslali na mé potřeby.
17 Ne že bych toužil po darech, ale toužím po ovoci, jež se rozhojňuje na váš účet. 18 Dostal jsem tedy všechno a mám nadbytek; jsem plně zaopatřen, když jsem přijal od Epafrodita to, co jste poslali – líbeznou vůni a vzácnou oběť příjemnou Bohu. 19 Můj Bůh pak podle svého bohatství slavně naplní každou vaši potřebu v Kristu Ježíši. 20 Našemu Bohu a Otci tedy buď sláva na věky věků. Amen.
v těchto verších se Pavel zmiňuje o daru, který od Filipských dostal na své potřeby. Nebudu zde moc zabíhat do detailů, ale vypíchnu zde něco, co se mě opravdu dotýká a s čím sám moc bojuju…
…já jsem se totiž naučil být za všech okolností spokojen. Umím být pokořen, umím také mít hojnost. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje.
To co zde Pavel píše úzce souvisí s oním pokojem, který má střežit naše srdce a mysl – ten přijde, pokud budeme mít postoj vděčnosti – s tím tato slova přece velice úzce souvisí. Pavel je může vyřknou přece jen v tom případě, pokud se naučil vděčnosti, protože pouze pokud má člověk postoj vděčnosti, tak může být spokojený s tím co má. Určitá nespokojenost je dobrá – ta je motorem mnohých objevů, ale na druhou stranu je motorem chtíče a touhy, kterou lidé chtějí naplnit, ale nejde to, protože naplnění hledají někde jinde, než je ona odpověď… Pokoj Boží bude střežit…
21 Pozdravte všechny svaté v Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratři, kteří jsou se mnou. 22 Pozdravují vás všichni svatí, zvláště pak ti, kteří jsou z císařského domu. 23 Milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi všemi. Amen.
Pozdrav na rozloučenou. Zastavím se už jen u jednoho slova. Svatí – jak to, že si Pavel může dovolit toto oslovení – mimochodem nepoužívá ho jen zde, ale mnohokrát tak oslovuje věřící po celém světě. Vždyť Ti lidi nebyli „svatí“ podle našich měřítek. Hádali se, pomlouvali se, dělali i mnohdy horší věci než děláme my. Jak si to tedy mohl dovolit – to byl tak slepý?
Ne on věděl, že lidská svatost nepramení z toho, jak se chováme, ale z toho, co pro nás Bůh udělal. V momentě, když jsme pozvali Krista do našeho života jsme se stali v Božích očích svatí, protože již nemáme svoji spravedlnost, ale neseme tu Boží. Nemusíme se snažit Bohu zalíbit svými činy, On nás miluje takový jací jsme…
Co říct na závěr?
List Filipským mluví o radosti v těžkých věcech a časech, o pokoji, který střeží naši mysl, když máme postoj vděčnosti, mluví o jistotě, že Bůh dílo, které v našem životě začal také dokončí, mluví o jistotě toho, že naše občanství je v nebesích, mluví o tom, že je jedno jaký mám původ – ale něco nás to stojí – stojí to náš život, naše ambice a naše skutky – všechno jsem pro Krista odepsal jako ztrátu, život je pro mě Kristus…
Výsledek ale stojí za to – život hodný Kristova evangelia a pokoj Boží v srdci…